Červenec 2017

...ti říkám (a myslím to dobře)

12. července 2017 v 2:30
jednoho dne budeš stát sám na nádraží
koukat jak ti ujíždí vlak a modlit se ke hvězdám

aby se smilovaly nad omlácenou střechou
nad břízolitovou omítkou a nad tebou

jestli s tím nic neuděláš, zůstaneš sám nejen v tomhle životě
ale ve všech příštích, včetně toho, do něhož se narodíš zítra

koukáš na červená koncová světla vzdalující se lokálky
a víš, že všechny noční rychlíky pojedou opačným směrem

zapálit si nesmíš, na peróně, ve vagoně, na hajzlu
je to tentýž hajzl, na kterým tě kdysi osahával jeden efebofil

a vidíš, dneska jsi starší než on a eféby jsi odepsal z faktury nebe
jako položku zbytnou, jestli se nesebereš

polezeš domů pěšky, po krajnici temné okresky
a pokaždý uskočíš, před kamionem, před taxíkem i sám před sebou

na té cestě si budeš zpívat z plných plic, plných třináct kilometrů
domů dorazíš nad ránem, budou tě bolet nohy, budeš ospalý

a bude ti jedno, že tam dávno bydlí jiná partaj
zazvoníš a budeš čekat,
jestli se otevřou dveře,
jestli tě někdo pozná
v tomhle životě
nebo v příštím

Dvojí vidění

8. července 2017 v 1:50
Moje hlava je jako rozpálené náměstí svatého Marka
ona je jako starý ovocný sad plný vysoké trávy a stínů

moje hlava je jako nádraží plné projíždějících vlaků
její hlava jsou boží muka v úvozu

moje hlava je jako dálnice, parkoviště u hypermarketu,
její hlava je jako pěšina skrz les a do kopce a brod přes řeku

moje hlava je jako ohňostroj schovaný do kornoutu kaštanů
její hlava je plamen svíce mířící vždycky vzhůru

šel jsem za ní na návštěvu a přinesl jsem ji nabitou devítku
na oplátku mi dala cibulák po babičce a pytlík bylin

přinesl jsem jí láhev skvostného chilského vína
vrátila mi list jitrocele, který vytrhla z vlastnoručně vyrobeného herbáře

řekl jsem jí miluji tě,
odpovědělo mi vrzání stropních trámů nad hlavou

mlčel jsem a v hlavě mi vybuchovaly světlice
přinesla mi studenou vodu ze studny a rezavý nůž

zemřel jsem a narodil jsem se
a po celou dobu mě sledovaly její oči

vzal jsem její ruce do svých a políbil je
když jsem zvedl rty, v dlaních se jí leskla zlatá mince

už nikdy nepůjdu na návštěvu do toho domu
protože z něj nikdy neodejdeš, řekla mi

na tomhle místě bych se svedl jen nadosmrti nenávidět
a v čem se to liší od toho, kým jsi dnes?

být sám není těžké, to rozbít se o druhého je umění
konečně mlčela,

u stropu schnula kytice slaměnek, kterou jsem přinesl
toho dne, kdy mi řekla, že na mě bude čekat

ty trámy tě usvědčují, řekl jsem na zápraží
dívala se za mnou a já blbec se ani neohlédl.

Atlantův song

3. července 2017 v 13:22

poslal jsem do háje svoje srdce,
měkké jak přezrálý pomeranč a plné sladké šťávy
na hradbu zubů za plotem jsem zařval: NEŘVI!
a proměnil ji v kouli chlupů

někdo by mi měl říct, jak dýchat v tomhle vzduchu,
ve kterém mám místo hlavy slunce nebo žárovku


je to zóna smrti? nebo zárodečná polévka?
nic
hora mlčí, vítr ji okusuje a já v tom větru s ní
mlčím a vítr-

chtěl bych se ohnout, sednout si, trochu si odpočinout
ale to nelze
zřítila by se obloha.
zřítilo by se mi nebe.