Duben 2011

Cesare Pavese - V cizině

18. dubna 2011 v 4:03 Staré lásky
Přespříliš moře. Už jsme viděli moře dost a dost.
Večer, když bezbarvá a jasná voda
se táhne do ztracena, přítel se na ni dívá,
já na přítele a nemluvíme. V noci
skončíme tím, že zapadnem do hlubin putyky
odloučeni od všeho kouřem a pijem. Přítel má své sny
(jsou trochu jednotvárné v tom šplouchání moře)
voda je v nich jen zrcadlo vsunuté mezi dva ostrovy -
a ty jsou samý kopec, vodopád; jsou žíhané divokým kvítím.
Jeho víno je takové. Dívá se na sklenku a přitom dumá.
Mám kopce rád: a nechávám ho mluvit o moři,
je to voda tak čirá - že jsou vidět i kameny na dně.

Vidím jen kopce, zaclánějí mi nebe i zemi
bezpečnými linkami boků - blízké i daleké.
Jenže ty mé jsou kostrbaté, rozryté vinicemi,
lopotné, s ožehlou prstí. Přítel je bere
a chce je odívat divokými květy, divokým ovocem,
a nalézat v nich se smíchem děvčata nahá jak plody.
Není třeba: ani v mých nejkostrbatějších snech
nechybí úsměv. Jestli se nazítří časně zrána
pustíme cestou do kopců, potkáme možná
ve vinicích snědé devče, osmahlé sluncem -
a mezi řečí jí sníme pár hroznů.

* * *

Cesare Pavese, Přijde smrt a bude mít tvé oči, přeložil Radovan Krátký, vydalo SNKLU, 1964

Sen v Lucemburské zahradě - Richard Aldington

5. dubna 2011 v 2:06 Staré lásky
14.

V tom okamžiku bílý štíhlý prut fontány
padl ze své výše, roztříštil se vodní prach,
jako prach vody upadl v mdlé bublání.
Světlo mizelo z Lucemburské zahrady,
jak těžký mrak od severu zahalil slunce
a mrazivý vítr po mně přeběhl,
sen se roztříštil, rozpadl v prach
jak bílá fontána, jak benátské sklo,
když jed se do něj nalije.
Viděl jsem hrůzu a pustotu světa,
o němž se říká, že pravý svět - je z prachu svět.
Listí nebylo zbarveno jako listí,
které jsem spatřil v její zahradě, a bylo samý prach,
a šedivý francouzský lid mě míjel,
prach na obuvi a na šatě.
Mohli jste vidět letící prach, jak vítr rostl
a spěchal v kroužení přes jezírko k fontáně
a dusil mne, když jsem odcházel oslepen.
Poznal jsem hořkost a šedost skutečna,
a všechna hořkost, kterou jsem se snažil přemoci,
šla přes mne kroužíc jako divoké moře,
a tu jsem myslel na staré nevrlé věci,
na něž jsem zcela ve snu zapomněl.

(...)

př. Arnošt Vaněček, ČS spisovatel, 1973