Září 2008

Zastávka

21. září 2008 v 19:35 Malé ryby
Stará dáma na zastávce
Se dívá k nebi
Po ostrůvku se k ní blíží chlapec
S těžkou litinovou tyčí


Jak lehce se mu nese
Jde jako když zpívá pták
Moje nohy jsou krunýře želv
Říká ta paní mně nebo oblakům na nebi


Když se blíží tramvaj
Její pohled se ještě více vzdálí
zastávce i tomu malému


Ten se otočí ke mně a řekne
Prosím, pane, pomozte mi
Zabijou mě, když nepřinesu peníze.

Lucy in The Sky

20. září 2008 v 1:37 Malé ryby
památce Lucie Dudkové (*8. 6. 1982 - † 5. 7. 2005)

Některá těla jsou z jiné látky
Prohlížíš si tvář v kosmetickém zrcátku
Stárnutí je práce jako každá jiná
Odehrává se mezi penězi,
V koutech se hromadí lidská kůže
A jen občas připlují obláčky světla
Nesměle se dotknou a nikoho nezahřejí
Prach se hromadí v koutech a u zdí
Tvé ruce flétnistky se činí jako dva puritáni
Když sis prohlížela tvář v kosmetickém zrcátku
bylo to už tehdy zrcadlo podzemní řeky?
Vraždil bych černé berany.
"Už nikdy se nenechám ostříhat," povzdechla sis
a ze stěn popadalo všechno nádobí.
Ostrava, 19. 9. 2008

VOLNÝ VERŠ NEEXISTUJE

9. září 2008 v 15:19 Včerejší zprávy
Čas od času zahlédnu na stránkách knih a blogů rozhořčené bublání některých básníků nad volným veršem. I leckterý čtenář proti němu káže, a zdaleka to nemusí být jen kvůli tomu, že ho ve škole učili nazpaměť Poštovní schránku a Polednici. Volný verš má obrovské množství nevýhod. Zaprvé se dá snadno falzifikovat. Každý amatér sepisuje své texty do různě dlouhých řádků, sotva pochopí, že jeho rýmy jsou pro kočku. Nemluvě o tom, jak špatně se ty volné verše pamatují. On už ten název implikuje něco v básnictví nedovoleného, něčeho, co překračuje míru, vkus, co se nedá dobře měřit, spravedlivě posuzovat, a už vůbec rytmově předvídat. Jak by něco tak notoricky neuspořádaného, jako je volný verš, mohlo být vhodné pro poezii?
A přece i když jsem různě experimentoval s rýmy a vázaným veršem, stále se vracím k těm nestejně dlouhým řádkům a paradoxně zjišťuji, že je pro mě volný verš stále těžší. Kolik už jsem toho jím napsal (a kolik blbostí). Jak se mi to vůbec stalo, mně, který poslouchám muziku od 2 let, že mi neučaroval pravidelný rytmus a rým, co udělali mí učitelé špatně (nic, samozřejmě), že mě větší než malé množství sonetů nechává chladným, že obsah těch veršů se mi často zdá omezen svou formou, než aby jí byl rozvíjen? Napadá mě řada hypotéz, proč tomu tak je.
Volný verš je spojen s nástupem moderní poezie, a tím ji vzdaluje od řemeslnictví, novější forma umožňuje osvobodit se od institucionální nálepky, kterou básníka obdařila tradice. Volný verš dosahuje od komorního spirituálního zápisu, vybroušených miniatur současných moravských básníků, přes Kolářovy zápisy zaslechnutých rozhovorů a jeho mistra Suna, který byl a zůstává knihou-poetikou mého života. Volný verš zasahuje od občanského chorálu lyriky Whitmanovy, přes surrealistické hymny Zbyňka Havlíčka, výkřiky víry do kouta zahnaného Jana Zahradníčka ve Znamení moci, spirituální zaklínání v Divišově Sursum, přes W.C.Williamse, Ginsberga, kterým se do značné míry podařilo odeklít americkou paranoiu a odkázat ji alespoň načas do patřičných mezí. Volný je verš experimentu, abstrakce, angažovanosti a indiference. Troufnu si říci, že jen menšina básníků v dnešní době nenapsala žádnou báseň ve volném verši, a přece první myšlenka kapitálkami hlásá, že volný verš neexistuje. Jak to? Kolikátý odstavec jsem to právě dopsal o tom, že jím psaly, píší a bezpochyby budou psát generace, školy a skupiny básníků?
Právě v tom, je podle mě zakopaný pes. Vzhledem k tomu, že tradice a kanoničnost volného verše nedosahuje striktnosti staletí pilovaných básnických forem, jedná se o verš mnohem osobnější než např. alexandrín, blankvers, nebo třeba český oktosylabický verš. Když autor básně za něco stojí, vytvoří si zpravidla svou vlastní podobu volného verše, využije instrumentace, slovní hříčky, užívá specifické slovní druhy a jiné omezuje, zaměří se na intonaci, akcentuje grafické nebo orální podání, volí specifické lexikum, často z oblasti odborné terminologie, volí četné archaismy, rozvolní metaforiku, zkrátka individualizuje svůj výraz na nejvyšší možnou míru, až dokud jeho verš nezačne nést nezaměnitelný otisk osobnosti, které ho stvořila. Písňové rytmy se rozvolní a nacházejí své otisky v rytmických řetězcích, které poznamenávají jinak hladký tok orální promluvy.
Vytvořit takový verš z původní představy volně plynoucího toku slov není úplně jednoduché. "Volný verš zabíjí přejímače", slyším hlas svého mistra Suna. V čase jiných poetik bych se možná nemusel učit za pochodu. Bez rytmického opasku , který by báseň obepínal, se rozpadne jako když z Trnkových "Bratří" sundáme triko. A tak, když říkám, že volný verš neexistuje, je to proto, že si neumím představit těsnější kazajku, než je taková, kterou si člověk na míru ušije sám. V čem vlastně, je takový verš "volný"? A proč by se mělo jednat o formu méně hodnou pozornosti než pravidelný verš?