Leden 2008

čtenářský deník

24. ledna 2008 v 0:22
Včera zakoupeno: Keats - když mraky září a Robert Duncan - Potrava pro požár. Keats u mně vítězí na celé čáře...dnes četba básní Sylvie Plathové. Lady Lazarus, Před tím hodně rádoby poezie na Písmáku. Písmák - nejpoetičtější prostor. Hádání o nesmysly i důležité věci. Léčba Plathovou.
*
*
Lady Lazarus, úryvek
(...)
Existuje taxa
*
za pohled na mé jizvy, taxa
za poslech mého srdce - -
ono fakticky bije.
*
A existuje taxa, setsakra vysoká taxa
za slovo, za dotek,
za špetku krve
*
za kousek mých vlasů, za cárek šatů.
(...)

strach a radost

16. ledna 2008 v 9:42
Bude to zasutá historická zkušenost. Prapředci nastupují do dobytčáku. Osud Jana Zahradníčka. Deníky zatrpklejch intoušů. Průvod fotoaparátů. Téměř dokonalá syntéza radosti a teroru.
Strach z odřezávačů hlav na východní hranici Říše. Strach z odříznutí se od pupeční šňůry. Strach z placenty ukrývající jiné, potencionálně lepší já. Strach z toho, že beránky poslali mezi vlky. Strach z baleného masa. Strach z vlastního těla. Z grupy mladíků postávajících u sámošky. Strach z rotvailerů a jejich náhubků.
Radost z odřezávačů hlav na východní hranici Říše. Radost z odříznutí se od pupeční šňůry. Radost z placenty ukrývající jiné, potencionálně lepší já. Radost z toho, že jsme byli poslání jako beránci mezi vlky. Radost z baleného masa. Stále ještě radost z těla. Z grupy mladíků postávajících u sámošky. Radost rotvailera bez náhubku.
Bude to zasutá historická zkušenost.

šťávy

13. ledna 2008 v 19:59
hroznové víno
dlaň hřeje trpkost
ústa vytesaná z mýdla
polibek prosím tě teď se neodvracej, víš kolik let jsem na to čekal
mělo by mít nějaký smysl
že jsme se potkali po všech těch letech
mlč, anebo alespoň předstírej
vždyť ta místnost je prázdná, řeknou že jsi blázen
něco přece muselo zůstat, nemůžeš přece odejít
jen pro příslib, pro jiná ústa
a kroky, jež se ti v odpověď vzdalují
cupitání v opuštěné chodbě, záda, pohled do zrcadla
který mě rozpouští,
kdo koho přestane milovat, když nakonec každý
v sobě nese ty oči, ty ruce, ten hlas?

Sova

11. ledna 2008 v 11:37 Staré lásky
Nemají prý rádi rozkvetlou, nádhernou sloku,
(předce jen nejvyšší drobný květ v pralesích umění!)
Řemesníci od kusu přišli, řemesníci vše padělali,
rota řemesnická, která tak unavila tiskařský lis!
*
Ta řemesnická rota, podkouřená kadidlem doby,
blýskáním planým unavila zraky diváků,
tam vůně vyčichlých hodů šumí a šeptají vyzpívané arie,
tam reminiscence na mrtvé básníky vybledlé přecházejí.
*
Já, nespokojený buřič, slyším již umírat poesii,
vztekle rozbíjím ještě kadluby, v nichž cítím zvetšelé formy,
ať volně vyteče kov můj žhavý na lebky hlupáků;
*
má-li už umřít a má-li umřít na vždy zhnusená,
ať vztekle ještě smích svůj vychrlí a vzkřek svůj blasfemický
a blázny si ztropí z krasocitných filistrů.

ksčp 4 - trochu ala Leacock

8. ledna 2008 v 15:53
Budu ještě chvíli a trochu parodicky pokračovat v duchu předchozích příspěvků. Zkusím do několika nesouvislých postřehů perzonifikovat autorský subjekt, jak ho zakouším při četbě českých básní. Podobnost se živými osobami zde nehrozí.
Hovoří k nám smutný bezvěký nebo stárnoucí muž, který se zatoulal do světa tak trochu nechtě, a neví, co si v něm teď počít. Mamince i tatínkovi dal už dávno sbohem, stejně ho, coby neduživce málem shodili ze skály.
Básník je amatérským přírodovědcem. Obdařenému drobnohledem, každý kamének je pro něj více než svět, a nemusí mu ani spadnout do boty. Zná dobře, nebo si to přinejmenším myslí, zpěvné ptactvo, je fanouškem archeologie, hledá v polích rzivé (nikdy ne rezavé) podkovy.
Vyskytuje-li se v jeho básních nějaké "ty" je to zpravidla poněkud natvrdlý protějšek, kterému nemá cenu nic vysvětlovat a který lpí na světě, z něhož se lyrický mluvčí touží zuby-nehty (jiné zbraně mu totiž nezbyly) vyprostit.
Básnický mluvčí tráví spoustu času v kuchyni, kde ho obklopuje prázdnota a trocha nábytku. Když ho to omrzí, podniká dlouhé výlety do kopců, v létě sedí sám u splavu nebo u ohně a přemýšlí. Jeho černobílý svět je jen místy politý kbelíkem svítivého a tuhnoucího emailu, do něhož někdo prstem vyryl hanlivý nápis.
Trpí strašně, ale svou bolest raději ukrývá do vhodně zvolených pádových vazeb. Nemá, komu by se svěřil, obklopují ho totiž samí necitelní hlupáci. Ano kdysi dávno se možná dotýkal dívky (to mu ještě chutnalo víno), nyní však již žije jen ze dne na den.
Chce-li zažít skutečné dobrodružství, zkusí pracovat. Tajně vtipkuje na úkor svých kolegů, obdhaluje však díky tomu jinou, ještě bolestnější podstatu svého údělu. Skutečný smysl pro humor ho opustil, když zjistil, že má cenu pouze být vážný.
Když otevře ústa, není to kvůli kremroli, Je to buď proto, aby vydal strašný výkřik anebo vychrlil kužel páry, která ho zahalí. Když se shýbne, není to pro klíče, co mu vypadly z kapsy, je to něčí ztracený snubní prsten, obsidián, pazourková škrabka anebo alespoň kapička zmrzlé krve.
Za starých časů by si řekli, že onemocněl melancholií, jeho jazykové zákoutí ho k tomu snad i svádí svou překombinovaností. Nebydlí v domě, bydlí v hradu ze slov, nikdo však neví, kde přesně se ten hrad vyskytuje. Až ho potkáte, pozdravujte ho. Určitě ho poznáte.

ksčp 3

7. ledna 2008 v 2:04
Ksčp jako krize kultury?
Přemýšlím nad tím, zda ksčp není součástí širšího kulturního rozkladu. Jak citlivě by pak reagovala čp, dosud v mnohém dítě modernismu a avantgard mnohem spíše než strážkyně klasického odkazu. Chápu rozladění milovníků velkých kultur, u jejichž pramenů dlela vlčice a nymfa. Ale i modernistické slonovinové věže se jako Sandonoriko rozpadají v náporu nicoty. Srdceryvný pláč Falkův mi ještě zní v uších, ještě si pamatuji jeho zoufalé volání po hrdinovi, který by přivedl Bastiana zpět k jeho mrtvé matce. Rozpad kódu - prs který vysychá, mléko, které zmizelo tam, kde slyšet vrčení, sliny a zuby, vlčice je pryč, teď je to Gmork. Gmork, který zaniká v nastupující temnotě, služebník nicoty, protože lidem bez fantazie se lépe vládne.
Otázkou zůstává, jestli se ještě euroamerická civilizace zmůže na nějaké dílo. Na cokoli realizovaného uvnitř prostoru lemovaného vraždami a ploty, které nás mají chránit před námi samotnými. Zda je schopná ještě dosáhnout obrodného aktu umění. Hlavním znakem úpadku je absence prvotní funkce, tj. přivodit katarzi. Která báseň uvádí do vytržení, jen ta přežije. Zbytek je duševní hygiena.
Psát o minulosti, znamená počítat těla. Psát o současnosti znamená onemocnět nevyléčitelnou duševní poruchou, psát o budoucnosti znamená rozpouštět se v pozvolném působení kyselých dešťů a zemřít nešťastnou náhodou. Člověk dosud nezvítězil nad smrtí, která ho obklopuje a prostupuje a která nečeká. Je mu však přístupná schopnost katarze.
Poezie nemůže morálně kultivovat svého tvůrce, pokud k tomu dochází, pak je to pouze vedlejší produkt jiné aktivity, a to soustředěné práce. Báseň je jazyková organizace. Někdo však může organizovat lépe, je-li sám ve zmatku (přinejmenším to nelze vyloučit). Nejsem si ani jistý tím, zda by báseň a její tvůrce měli být v jednotě, a to ani ve chvíli zrodu básně, neboť to by znamenalo, že je básník v té chvíli více nežli jen sám sebou, stejně jako je i báseň ve chvíli zrodu překročením svého stínu, katarzí.
Tvůrce by však zcela jistě měl být doma v širším prostoru, než je jeho básnění. Vždy by si měl být vědom toho, že to podstatné se může odehrávat úplně jinde než jemu pod nosem. Měl by mít našpicované uši tak, až mu v nich začne šumět. Měl by být vždy připravený naslouchat, a to, je-li to třeba, i temnotě. I ze tmy lze zaslechnout zvuky blížící se katastrofy nebo přísliby sladkých rozkoší.

ksčp 2

3. ledna 2008 v 15:50
Tak mě napadá, že člověk se mnohem více dozví z polemik nad jednotlivostmi než z obecných úvah o hodnotové orientaci a tápání sčp jako celku.
* * *
Pokud připustíme, že poezie je povahy konsenzuální, pak se ptám, kdo s kým určuje, co budeme za poezii považovat, když téměř žádná diskuse nad poezií neexistuje? Kdo by se jí zabýval, když už samotná poezie představuje pseudoproblém, který by mohl připomínat meditaci nad králičím bobkem?
Milan Děžinský
* * *
Každý autor jednou začíná a stejně tak to je i nyní. To, že jsou určití básníci (...) dnes vnímáni jako klasici, je dáno časem a zhodnocením celého jejich díla, a nikoli tím, že by těmito klasiky byli po své první, druhé či třetí sbírce...
* * *
Poezii se samozřejmě nedá měřit, ani vážit; o kvalitě jednotlivých kusů se můžeme hádat do nekonečna, ale zásadní orientační body lze určit. Někde úplně nahoře hodnotového žebříčku bude zřejmě princip vzácnosti - co umí tento, neumí každý. Připočtěme emoční působivost a intelektuální hloubku v poměru, který přísluší tomu či onomu poetickému žánru. Poezie by neměla být blbá, banální, napodobitelná, ani samozřejmá ve smyslu - tohle samozřejmě napíše každý. Pracuje-li autor s banalitou, blbostí, napodobitelnem, jistě to smí, pokud má i nějaký další cíl.
Filip Sklenář
* * *
Princip vzácnosti, emoční působivost a intelektuální hloubka jsou jistě vzácnými měřítky kvality poezie (stejně jako spousty dalších věcí). Chybí tu jen jeden drobný podotek: Všechna tři měřítka jsou výrazně individuální. Ujišťuji Filipa Sklenáře, že přinejmenším my dva emoční působivost, intelektuální hloubku, ale taky banalitu a blbost hodnotíme zásadně různě.
Štefan Švec
* * *
Kromě souměrnosti autora a díla, která se mi zdá patřit mezi zásadní předpoklady tvorby a která se vzhledem k přečastému chybění snadno může stát i měřítkem hodnoty, existuje myslím ještě souměrnost díla a čtenáře. Zatímco je žádoucí stav souměrnosti (tj. souladu) mezi dílem a autorem, ať už jde o soulad schopností autora a ambic díla či o soulad "výrazový" čili absenci pózy - poctivost v nejširším slova smyslu, soulad díla a čtenáře často možný není.
a o kus dál v téhle kasalovské studii
Velké zlo (nikoli jednotlivá zla!) je tématem dneška. Velké zlo je snad i nastupujícím tématem (oním velkým nepřítelem, kterého hledá negativní poezie) Kasalovy poezie. Směřuje-li k tomu, pak myslím, že si dobře vybral, tady o něco jde. Povaha tohoto zla je nečitelná (...). Je to temnota, která kolem nás houstne. Je to velmi reálná, nikoli metaforická možnost odpovědět "ano" na volání: "budeme spolu lákat do temných průjezdů malé holčičky" (...)
Jiří J. K. Nebeský

ksčp

2. ledna 2008 v 12:21
tak mě napadlo při četbě článků o ksčp (krize současné české poezie)
aj.
*
1. Básně nikdo nečte. I kdyby je někdo chtěl číst, nesežene je. Když je sežene, nebude jim rozumět. I kdyby rozuměl, co s tím.
2. Kritici nepoznají báseň. I kdyby ji poznali, v praxi nevědí, jestli je dobrá. I když vědí, že je dobrá, jim se nelíbí. Když už se jim líbí, stydí se za to (a raději o tom nenapíšou).
3. Básníci neumí napsat původní báseň. I ti, kteří ji napsat dovedou, dávají přednost nápodobě starých vzorů. Když už někdo napíše původní báseň, výsledek nebývá moc dobrý. Je-li báseň dobrá, zpravidla zapadne.
4. Literární tradici není nikdo schopen obsáhnout. I když přečteš vše potřebné, nevyznáš se v tom. Ten, kdo ji pochopil, nebude se podle ní řídit. Bude-li psát podle tradice, nevytvoří kvalitní dílo. Napíše-li kvalitní dílo, dostane se do kánonu a nikdo ho nebude chtít číst.
5. Vydávání poezie je ztrátové. I kdyby se na něm dalo vydělat, nikdo do něj nebude investovat. I kdyby se do básní investovaly značné sumy, básníkovi to stejně nepomůže. I kdyby mu zaplatili, básník to stejně propije a nebude mít nic.
Z toho plyne
Básně se nikomu nechce číst. Když je někdo bude číst, nebude to na doporučení kritika. Když je doporučil kritik, nebudou to dobré básně. Když budou dobré, nikdo je nevydá. Když je vydá, stejně nezaplatí básníkovi. A jestli zaplatí, zle bude s básníky.
atd.