Říjen 2007

ostrakon

29. října 2007 v 22:54
pluj lásko a očima našlapuj měkce před sebe
obočí psů bys ráda vytrhala vidím ti to na řasách
třepetají se jako křídla, tvé pohledy jsou přelétavé jak motýli
*
konzerva sbírá tvá víčka
nůž krájí tvé pohlaví
modlitba ovládá tvou náruč
objímáš vzduch,
moje malá náruči zítřka
musím z tvých očí sesbírat oblázky anebo sklíčka
a rýt kapitálkami po rubu jména nových themistoklů
*
tu minci jazykem jsem vtlačil do tvých úst
ten střep jsem zahodil, když jsi se o něj řízla
nebylo na něm žádné jméno

kamenování nebes

29. října 2007 v 22:53
anděl z papíru
papír s úsměvem
vzhůru prsní klín
jistota páry
*
taneční krok zní ven
z tanečního sálu
plechový anděl
a nad ním je ho vidět
*
je slyšet
drobné bubnování štěrku
to padají strážní andělé
otlučení jak stará popelnice
*
stačí jeden pohled
a spadne archanděl
důkazem toho všeho
ty listy.

pláž na jadranu

29. října 2007 v 22:46
těla jsou slaná
a zakázaná
*
bradavky vody
na černých plavkách
*
nohy jsou stěžně
předloktí - ráhna
prsty jsou lana
napněte plachty!
*
výplach číše obloukem vody
mořského paprsku
*
tělo svěřené vlnám
*
žízeň
na otevřeném moři
*
dorážení vln
šplouchání vody.

hypotéza

23. října 2007 v 15:19
ten kluk bude házet
míčem o panelák
až do večera

přesypy

5. října 2007 v 10:56
písek zvedá křídla
duna vzlétne
a celé se to přesune jinam
hejbá se to je to živý
spodek například
není základna
písečná zmije
beware of snakes
střeva jsou tekuté písky

potlesk

3. října 2007 v 17:23
ze spadaného listí
se líhnou klíněnky
musím říct
že za pozdního eneolitu
mi dost chyběly

chyba dýchání

3. října 2007 v 17:21
někdy, když se zapomenu nadechnout, přistihuji svět, jak se dere do mých plic. cítím, jak mě pod košilí hladí jeho ledové pracky. vím, že mě drží za ruku a chce, abych dýchal. bojí se o to málo ve mně, a ty jeho nářky, zní to skoro jako zvonečky: že ho nechávám stát za dveřmi, že už ho asi nemiluju (přitom on je ze mně úplně hotový), k cizímu bych se nechoval tak špatně jako k němu. pak zas vytáhne ten svůj hřeben a zkouší mě česat, popadne železné hraběčky a běží dát něco do pořádku, navěší háčky na špagát deště a zkouší se svléknout z kůže, nebo se naopak nafoukne, aby vypadal větší, a dělá, že se mnou nemluví. politoval bych ho, ale to by právě byla ta chyba na kterou čeká

aport

2. října 2007 v 12:47
čas venčit,
čas, kdy vyvezou nám kost
alibi psa v úplňku
měsíce zpod soumračného mostu
vrak povozu z volského spřežení otců,
příliš těsné límce
příliš malé rukavice
příliš pestrý plášť na uzdičce vína
příliš mnoho břeskného plechu i žen
zažehnávání zpěvu sirénou
a pak trnutí až po strnutí šíje
uzdu násilí nám pohodili v tmách
a říjen aportuje