Únor 2007

Lucky Boy

9. února 2007 v 10:13
Pár starejch kobyl pod prdelí strážníků jízdní hlídky. Když noc usíná, snažím se předstírat, že jsem už úplně dospělý. Jsem vysloužilá pornohvězda a o kundách vím všechno, jsem meč který projel břichem samuraje, hříšná nevěsta s bílými podvazky rozložená na kanapi, manželka (muž je na služební cestě) čeká instalatéra s pořádným utahovákem, dvě lesbičky překvapené při milostném dovádění v kontejneru na tříděný odpad, které je třeba potrestat.
Vznáším se nad krky vztyčených kobyl, pod prdelema uniformovanejch negrů, nehejbám se koukám do reklam, hledám oběť po které bych hodil smyčku lasa nebo síť. Zelené potvory stromy v centralparku zasmušile vyčkávající podzimu, aby rozkvetly, v zášti zeleného houští, paničky, psi a osamělí běžci taky já se sluchátkama v uších, v teplákovce v adidasech s odlehčenou podešví, našlapuju měkce jako kočka, ať se ani srdce milenců nevzbudí.
Znám spoustu tetovanejch ženskejch s prstenama kolem zápěstí s náramkama na prstech, s kozama od jedničky do šestky, dvouhlavý ženský, ženský s modřinama kolem genitálu, ženy s kruhama pod očima, znám chlapy s pérem na pérko.
Míjím mercedesy, bavoráky, fordy, míjím trabanty, wartburgy, ofélie a hamlety. Míjím holej zadek tlustý ženský vyčnívající nad louky, míjím rozpustilé kočky, které dovádějí nad vítěznými oblouky, míjím použité šprcky, cisternu plnou semene rozvážející denní dávku touhy, míjím prosklené kojeňáky, a pohřební ústavy a svět mi stále víc připomíná ztopořené pohlaví. Míjím prosklené vitríny značkovejch kšeftů, vidím namyšlený paničky 250 dolarů za číslo ve dne nebo v noci, míjím třicet demonstrantů za zrušení trestu smrti, míjím chlapa v ženskejch šatech a ženskou v šatech mužských.
Mám sluneční brýle, jsou černý a lesklý, mám rukavice z pravé kůže jsou černý a lesklý, mám digitálky černý a lesklý a myšlenky a city a-
Hledám smečku zaběhnutých opic, včera jsem je viděl v zoo, předevčírem v televizi, před měsícem v džungli, před rokem v poušti, před deseti léty mě jedna kousla a nakazila vzteklinou.
Hledám karnevalovou tanečnici, s ocasem pavích per a mnicha se srostlým obočím. Hledám krásnou modelku, která si teprve zítra na přehlídce zlomí levý kotník. Pátrám po kusech šrapnelů zakouslých do hřbitovní zdi.
Utíkám ulicí, někdo mě honí, slyším výkřiky, střelbu, vidím nahej zadek mrtvý tlustý ženy vystrčenej k nebi. Mám teplákovku, tak běžím. Mám dlouhej nůž tak běžím. Mám boty adidas s odlehčenou podešví. Je mi milión let, viděl jsem a zažil úplně všechno, můžu vyhrát nebo prohrát, můžu se rozplynout beze stopy v oblaku vydechované páry. Pár strážnických bot, pohozených na skládce. Oběšenec na mě kouká z parku, má oči vyvalené a ztopořené pohlaví nesmyslně míří na sever.
Vítr s ním houpá, stromy ho rukama zakrejvá před světem a oblíká do listí. Koně se pasou nedaleko té scény opice objevily kontejner a vybírají zbytky sušenek z kapsy viselcovy. Vytahuju pomalu z ruksaku uspávací flintu.
První ranou trefím běžkyni po své pravici, druhou ranou trefím starostovu nejlepší gorilu, třetí ranou střelím do pískového mopse, čtvrtou ranou prostřelím pnematiku greyhoundu, pátou ranou zasáhnu do tváře starého muže, šestou ranou skolím kněze, sedmou ranou malou holčičku, osmou ranou dostanu knihovníka, devátou ranou skolím první opici.
Zasunuji foukačku zpátky do mošny, pouštím si do sluchátek lucky boye, tři, dva, jedna, start!

Nejistota pohybu

9. února 2007 v 10:12
Daleko za tvým tělem je oceán. Na okně za ním ulpěly krystalky soli. Sůl se taví, teče pod stůl. Tělo se třese v horečkách. Šílím z toho horka (bojím se, že zemřu, bojím se bolesti, bojím se zimy, hladu, tak šlapu krok za krokem okolo. Jemně našlapuju v bačkorách. Ploužím se stínem sám jako stín, za zeleným vláknem, za stříbrným vlasem, za tvou vůní, která je koupená a draze zaplacená, i když jsi odešla, nejsem tu tak sám. Stříkám parfém dookola, rozprašuju vonnou esenci, sůl teče, sůl se taví, hliněné mísy v peci rudě žhnou a stydnou. Tvé nově vypálené keramické já se leskne a křehce vyčkává na nedočkavé ruce. Hejbu se ve tmě, hledám zelený vlákno,jdu za rudě žhnoucí pecí, stříkám kolem sebe tvůj parfém, dívám se tvejma očima na svou novou fluoreskující kérku, zavírám dveře, pece, a čekám zatímco se program samočinně zapíná. Zrodila se ve mně naděje s křídlama stínu. Je třeba obětí nejvyšších v zapáleném harému tvých těl. Matko, má sestro, má dcero, má přítelkyně, džbánky, hrníčky, talíře, popelníky. Rudě žhnou a sůl na okrajích se taví, jsem uvnitř, jsem venku, jsme všude, jsem uvnitř-vně, vypalují se tu keramický čipy, kdybych náhodou na něco zapomněl, budu to rýt do krvavě rudé hlíny. Mý ruce tě už stokrát oplakaly, tvary tvýho těla se naskládaly do mís, misek a podšálků.
Šílím, jsem nekonečně vytrvalý, slivovici za tebou pálím v palírně. Napaměť tvé lásky končím s tequillou a zdi pece kolem rudě žhnou i ruce spínám k modlitbě jako rukojeť amfory, modlím se v kleče s rukama složenýma na prsou po vzoru vládců egyptských. Tam odpočívá písek, tam spí zapomnění, rudě žhnoucí slunce, hieroglyfy královských dynastií . Klečím ruce mám způsobně složeny, jako tvoje tělo, které spalováno v podsvětí bolestně úpí až po jedenáct set stupňů relativního vedra a relativní zimy. Tvé otisky rudě žhnou v keramických síních. Hledám zelené vlákno, potmě se soukám v labyrintu s mechanickým Minotaurem, zdecimovaný, dlaní utíráš mi pot z čela, čekám na ten zázrak jako na slitování, hroutím se do regálů a tebe a ty věci si beru s sebou do podsvětí. Prázdný flakón od tvého parfému najdou v mé dlani, až budeme oba roztečení, rozečtení a k nepoznání. Sklo vydrží všechno i lásku. Bez konce moře je za tvým tělem.
Po nocích strávených bůhvíjak a bůhvíkde se probudím na místech, která nepoznám, změněný k nepoznání. Do mého těla jsi se vpálila svou dlaní, svým tělem, oceánem, solí, čipy, popelníky, střepy s tvými otisky, misky, podšálky a mísami. Setkám se s tebou za rudě žhnoucí zdí.

Steering the Wheel

9. února 2007 v 10:11
Nevěděl přesně jak se z toho vydolovat. V podzimním městě padaly na všechno kusy samoty a vydávaly při tom kovový dunění. Město spalo. Zahnul do Vodnářský, pak po Západní sedmý, až se dostal na malé liduprázdné náměstíčko z poloviny dvacátýho století. Kolem se motaly jeřáby pod oslepujícími kužely světel připomínaly šílený čápy. Brodily se bažinou tmy a sháněly něco k jídlu.
Hrábnul do popelnice u mekáče a vytáhl kus dosud teplého masa, zuby mu zacvakaly. Bylo to nedočkavostí, strachem nebo zimou. Táhlo mu na sedmdesát a vůbec ještě nehodlal umřít, vlekl se ulicemi napůl šílený; poloviční prorok, oči mu zasklili pod čočky ze dvou krýglů.
Bylo mu na zvracení. Tak se převrátil přes rudý zábradlí a blil. Dvě temné siluety, bolest, krev, ale ne překvapení. Necítil se potom ani hůř ani líp. Začínal zákaz vycházení.Začínalo lít.

Steering the wheel

A z rypáku kapala mu
Krev, krev, krev,

Steering the wheel

Napadla ho hláška
Když se válel na venkovních schodech.
A z oblak padala růžová voda

Hoho!

S klobásou namísto ucha
A špejlí namísto náušnice
Na něho padala jabka a růže
A hydraulický hydry

Hoho!

Steering the wheel
Steering the wheel.
Raketa na squash
Raketa rakovina
Na závodech Nascar
Asfalt pod gumou se vzpíná
Hlavou projíždí Subaru Impreza
Také zvaná nedělní kocovina
Černých zrcadlových skel
Jde od lesíka vleče se: pangejt, kámen, dálniční brána. Je ticho a tma, jinak trochu skučí a vyje, když konečně došlápne na naštípnutý kotník, zrůžoví aura, signální světla, vlak.
O kus dál, někde jinde zatím Subaru v protisměru skučí do zatáček, výfuky stříbrně záblesky střílí, líh odkapává z vejfuku a odpařuje se vodní pára, vodíkový články tepají stříbro vědění, které se po stříbrných nitkách stéká v terminálech a kabinách anonymních analytiků. Jmenuju se Marnit a jsem analytik, menuju se Nitram a jsem alkoholik.
Proti sobě jedou, jdou, vlečou se, střílí prdy z vejfuku a společná noc padá na ně i na divoký kočky na výpadovce do Mělníka.
Kulhavej bez křídel, okřídlená kola, kulhavý kola, okřídlenej kulhavec. Už už, na vteřinu v zatáčce zhasíná halogenovejma světlometama a otvírá se světlu měsíce.
Nejlépe se za úplňků umírá. Pára z poraněnýho zvířete, pára z karosérie opřený o strom jako lehká holka, ten pohled mě leká. Znepřátelí pána s vesmírem, tahle nahodilá srážka.
Subaru (anebo to byla Mazda?) vráží do tmy dvě dýky svých světlometů a tma zdánlivě umírá, ve skutečnosti se řidič neprobírá z narkózy, něco ho rdousí, chce otevřít oči a bojí se podvolit své smrti.
Deset, dvacet, třicetimetrový let studeným nočním vzduchem, kotník povoluje, možná utáhnout si tkaničku, záda se napřimují a jsou překvapivě rovná, na ten pokročilý věk jsou rovná i když toho večera modrá, a zmlácená.
Setkání s vesmírem ve dvou světlech, která přilétají a bodají jako dýky, do těla, do brýlí, do očí, do tmy, do prodejnejch děvek a nějakýho sousoší. Hlava se zvedá, halogen bodá, kastle padá, lampa se rozsvěcuje po třech vteřinách okamžitá smrt a ani tak nebolí, že řídil břídil. A ani čas najednou nespěchá, jilm sklání svou hlavu a naslouchá utichajícímu dechu stroje a jeho opřeného člověka. Krev odkapává, plech se chvěje, strom tiše čeká. Hříva kolesná, hlava noblesná, tělo se opírá a náhle padá. A do všeho furt hrozně lije-

anděl

9. února 2007 v 10:09
Musíš si představit cihlovej barák. Musíš, ale nedokážeš už ani zvednout cihlu, bojíš se, že by prošla éterem těla a dopadla na zem obalená slizem.Všude klid, chlad a vlhko, tma žlukne, žárovka visí ze zdi. Špinavé plátno, spodek je neštěstí. A možná půjdeš kolem nějakého domu z rudých cihel a bude ti připadat, že ho odněkud znáš. Nebude to však dům, o němž mluvím. Anebo otevřeš knihu a uvidíš vilu, ani to však nebude dům, který mám na mysli. Možná si vzpomeneš na jedno místo, kdysi dávno, ale ani pak to nebude to místo, o kterém mluvím. Zkus si vybavit barvy podzimního listí, všechny ty pachy, žhnoucí v poledním slunci, nejhorší na tom je, že ani pak to nebude ten dům. Smetiště, rzivé pletivo, skleněné střepy, popelnice, bužírka z měděných drátů, lesk měděných střech, betonové tašky, základní barva rez, o tomto domě však nemluvím. Nezjeví se ti najednou ve vší své kráse, upravený trávník, šlápoty v blátě, tichá čtvrť, ten dům tam nestojí. Je to vězení? Cely, večer je slyšet křik mučených muklů, kápové procházejí sály. Když si tě vyberou, nikdo jim nezabrání. Plechové dveře se špehýrkou, anonymní kroky, praštíš sebou o palandu a čekáš až to přejde. Ani to však není to místo. Boty na chodníku, šlapat bláto jako by to byly hrozny, dívat se jinam, a mít za zády to něco. Není to strach a není to smrt, a nedá se to svést, zapřít ani obejmout.

Marína

9. února 2007 v 10:08
Díra s mrtvolama. Ooops, my jich máme víc, my jsme super kanci a bez vápna co by otrávilo americký pláně. Mrtvý ze severu složený do hranic. Na hranicích s Laosem mrtvý z východu. Speciální šikmovoký jednotky s napalmem místo slin, je jich tam ještě na tři sta tisíc. Jejich bosý nohy čvachtají blátem, jdou spoutaný lanem, vohnutý. Bílý zablácený košile maj slepený potem, rytmicky se kolíbaj.
Tři sta tisíc krvelačnejch spermií s krvavejma očima se plíží tropickou nocí, moskyti serou (ještě aby nesrali, když je klid před bouří) a tiše se přesunují za elektrickým plotem. Masová smrt, smrt masa, smrt bez rakví. Jdou nehty na nohou maj černý, lesklý, bez laku, přerostlý a za nima špínu. Banda hrdlořezů na nás čeká za demarkační čárou. A ty tam ležíš jak bez života za těžkým kulometem, opásanej jak nějakej predátor. Brejlema na oční vidění pozoruješ cvrkot, míhaj se ty ocasy, bosý nohy, živý štíty, ženy vycházejí zpívajíce, za nima děcka pak chlapi jejichž oblíbeným orgánem je kalašnikov. Ženský nafasovaly aspoň mačety. Ležíš a čekáš, tráva se nehejbá, stromy se nehejbaj, zvířata se nehejbaj, ptáci jsou jak mrtzý. Ticho před bouří. Pak slyšíš vzdálený dunění artilerie, prolítne osamělej mig, ležíš na M osmnáctce a máš erekci. Doma si byl vždycky na mladší, ale teď v písku, válíš sudy. Za tebou krvavej pás nábojů do řinoucí se smrti. Patrony padaj z kapes, vypadávaj z úst státníků, prodávaj se na tržnicích místo cigaret, mystika DOOM-DOOM, postavit syna a zasadit dům.
Po noci zůstane v blátě jenom otisk, přesuny nebožtíků v mlhách tropického jitra, na horizontu se hejbou starý krávy, rozvrzaný rachotiny naložený těly, některý jsou mrtvý, jiný zatím dýchaj, opíraj se o sebe a není jasný který je který. Všechno jsou to příšery a ty mezi nima, svíráš pažbu svýho kulometu, M osmnáctka tě tlačí do koulí, praská to v tobě a napalmem rachotí. Zasunout hlaveň hlouběji, nadechnout se jako bys měl měřit jointa, vdechnout smrad spalin až hluboko do plic, z hlavy se ti kouří za uchem.
Tělo se zhroutí až na vartě vystřídaj tě kohouti. Šáhneš po čurákovi do gatí, stojí ti a ty s ním netrpělivě zavrtíš. Když vystříkne zahájíš palbu. Střílíš na stíny, zabíjíš stíny, vraždíš měsíc na obloze, vraždíš stromy, střílíš na řeku, na obzor, na tmu, na svý sny, vraždíš svůj strach, dokud na pásu zbejvaj náboje, střílíš po toulavejch kočkách, střílíš do buvolů, vraždíš aspoň pohledem, když ti dojdou náboje a pak to všechno nasypeš do díry s smrtvolama. Zasypeš vápnem, jako by se cukrovala buchta, tvoje buchta, m osmnáctka když náhodou vystřelí, uložej tě k ledu, abys nevychladl, převezou tě do vlasti a pohřbí.
Tvůj otec řekne, a tvoje matka řekne, a tvoje sestra řekne a tvoje buchta řekne a pak se s tebou rozloučí. Máš pruhovaný tričko, lovíš sledě, velryby a garnáty. Lovíš mušle s perlama, a šoustáš ústřice, bosý nahý, otisky v džungli, stříkáš do kapsy a vraždíš při tom moskyty svou dlaní. A na krku máš náhrdelník, na ruce tetování věčný maríny. Žehnám tvým vrahům a tvým obětím.