Leden 2007

Bio

18. ledna 2007 v 13:51 O mně
Jmenuji se Martin Skýpala. Narodil jsem se v roce 1976 ve Valašském Meziříčí. Bydlel jsem ve VM, v Rožnově pod Radhoštěm, v Praze, v Opavě, ve Světlé nad Sázavou, v Peterborough a v Ostravě, teď žiji v Praze. Pracoval jsem jako uklízeč, kuchař, učitel, také v kanceláři a teď se živím různě. Jsem ženatý a mám syna Kryštofa. Jsem členem redakce ostravského Protimluvu.


Vyšly mi knížky

Resuscitace (Tvary, Tvar, 2000)
Alter Ego - (2007) - ke stažení
Lžička Medu (2007)
Ruční práce (2008)
Příběhy písmen (2010)

Mé básně naleznete také na stránkách


Řeznická

17. ledna 2007 v 20:23
Nevím proč z mého světa vymizela řeznictví
S kýtami rudě vlajícími po větru
A kam se poděly všechny ty háky
Připravené pro Jánošíka, Sandokana a Kozinu
Řezník byl žena máchal sekáčkem
dlouhý nůž s vyjedeným ostřím jak půlměsíc
býval tak čilý v jejích dlaních
chvěly se koule chlapů z předměstí
Jsem zabalený v šarmantním balíčku
ležím pod neonem a svítím růžově čerstvě
Okoralou kůrkou do světa v umělém osvětlení
Řezníci v zákulisí krájí šunku elektrickými noži
bourají dobytek bezbolestně ryčí
potom je ticho, mají zavřeno a maso mlčí.

Adam před záhadou

17. ledna 2007 v 20:22
Nakousnuté jablko podléhá rychlé zkáze
špinavá voda se dere z porušené hráze
a bere s sebou trosky toho zbytečného torza
které tam beztak úpělo jak Matka Dolorosa
za pozdně otrokářské fáze.

Tak i já se nezádržně kazím
ode zdi ke zdi sebou slepě házím
a dřív než mě za nohy z kvartýru vynesou
ještě se pokouším s rádoby noblesou
srovnávat se zbytky hrází.

Jablek je na podzim hromada ve sklepě
otec je přebírá, tváří se sveřepě
ta špatná vytřídí a potom odnese
na skládku, který si založil pod lesem,
odkud mu na jaře připlavou zase zpět.

Protože nemám sad, ani dům se zahradou,
dealeři úvěrů se kolem mého bytu kradou
a já po nich vynáším v nacpané igelitce
desítky letáků podobných zvadlé kytce,
co na hroby se kladou.

Nakousnuté jablko podléhá rychlé zkáze
já před ním stojím jak Adam před záhadou
-naze

Plná kapsa oblázků

17. ledna 2007 v 20:21
Mám pocit, že jsem v zajetí otázek
Dříve mi stačilo říct: uklidni se
Anebo Tak se prober!
A rozkvetly mi muškáty
V poslední době začínám být nahluchlý
Voda je suchá
A ztratil jsem vztah ke rzi
Kterou jsem nacházel v ložiskách sideritu
Mlha se uhnízdila ve větru
Drhne břichem po kamenitém dně
Protože obloha je příliš mělká pro plavce
Papírky z náhrobku rabiho Loewa
Ta přání pod tíhou oblázků tonou
Hvězdy padají a děti křičí-
Tam! Tam! Tam!

Paralely

17. ledna 2007 v 20:21
Paralelu ale můžeš najít ve vší tvůrčí činnosti
Jiří Staněk
I.
Pár obrazů oběšených v prázdnu
se ještě houpá na oprýskané zdi
ode zdi ke zdi vleče se rodná hrouda
a volá podezdívku, ať ji podezdí
Kolem ní šašek zarputile šátrá
má na šátek a v ruce motyku
kulečníkové koule jsou jeho játra
a tiše si píská svou divnou muziku
Ta hudba se hroutí a odráží od skel
a v temném šumu studených prostranství
stele si opilý klaun svoji postel
hladový, sám a uprostřed nádraží.
A celé nádraží s křídly a bez křídel
naplnil tleskáním svých bosých chodidel.

Blues kočičího záchoda

17. ledna 2007 v 20:19
Bývala jsem tygrem dřív
než mě nakrmili pískem
z písečné bouře neměla jsem strach
smrt přesýpala písek na dunách
Čas prosakoval hlubinami
všude panovala tíseň
vysoko nade mnou duněla děla
vojáci padali jak listy a já tlela
hluboko ve tmě - tělo mé v černou krev země
Stelivo tíží, tak hluboký je pád
tisíc reinkarnovaných myslí ve mně přemítá
láska hrudkovatí
ta lopatka bývala mýval
ten sáček antilopa africká
Večer se pískem tušení
prodírá vlhkost pochybnosti
už dávno netlím v podzemí
a jejich břicho nezná dobré slovo pro mé sny
To radši hrabat písek
uhrabat a ven jít na věc
odskočit si z věci ven
vyšťourat, odkrýt, postavit ropný vrt
opanovat pole, zabít vítr
jenž písek přesýpá.

Sluneční aktivita

17. ledna 2007 v 20:18
Nejprve jsme si zpívali
posléze listy začaly žloutnout
a měnit se vrávoravě na dámy
okolí vyzývavě zhoustlo
dlouho před konečnou
jsme začali pochybovat o vlaku,
vagón se chvěl sedadla vibrovala
pražce se opíjely mlhou
skřípění brzd nás vyvádělo z ráje
slunce bylo panel na porodním sále
zalité mlíčím ztuhlých bradavek
z pocitu euforie začalo pršet
slunce se učilo chodit po střechách kasáren
virtuální bejby v počítačové hře.

Křídla poezie

17. ledna 2007 v 20:15
Dva tři lístky salátu
-máš larvu
hníst těsto podzimu
a nějak se vtěsnat
do bláta pod podrážku
ohnutý jak prut lísky
lístky podzimu padají
pod kola sanitky
to houkání nemá konce
a pod křídly bezhlesé sovy
kříž vměstná svůj půvab
pod křídlo netopýra
přilepený žvejkačkou
neodléhat nepodléhat
ale hlavně nést v hlavě
a snášet ta křídla
dřív než se rozplynou
nebo rozletí.

Hůl

17. ledna 2007 v 20:15
Motýlům se zdá o nádherných loukách
ale zatímco spí v kuklách
snědé dlaně je donesou ke kádím s horkou vodou
Já se štítím lidských rukou
cítím jak mi kolem krku utahují hedvábnou šňůru
vím, že by mě stáhli z kůže
Nezjevují se mi nádherné louky
odpočívám v duté holi
skrytý před pohledem celníků
ale bezbranný před jejich dlaněmi.

Dobře, že jsi odešla

17. ledna 2007 v 20:13
Některé věci nelze říct jinak než šeptáním
brával jsem kdysi tvou hlavu do dlaní
a ty ses mi zpovídala tiše
tvůj hlas, jenž jako by byl z plyše,
mi najednou ve všem zabránil
květy poztrácely barvu a neviděl jsem nic
zmizelo vše matné a vracel se mi dar
nalézat tóny opilé steskem a s únavou v dlaních
jak vosk z křídel padlých andělů
padaly a křičely
opuštěná Ikarova křídla
epigoni deště
a já si uvědomil, jak je dobře, že jsi odešla
a nenasloucháš jim.

Baroko

17. ledna 2007 v 20:13 | Martin Skýpala
Jednička nebo nula
bílá a černá jinak
nic
v hrozivém prostoru
rezavějícího ticha
slézají se na oběd
černí a bílí pavouci
poslední moucha se zmítá
a bzučí někde v rohu
přibitá skučí
prostor se otvírá nemírný
je to jen prostor očí
a mrazení
neprostupného toužení
bádavý a zrychlený
klepety a chloupky
nejistý avšak chápavý
do rozjitřeného ticha
do vyzývavých běd
nás planoucí duha
vybavila kroužením.