Slepá ulice

25. srpna 2011 v 17:58


Provoz těchto stránek je (po)zastaven.
Počet komentářů: 2
 

soundgarden might be the solution

23. srpna 2011 v 21:41

Přidat komentář

Ostrava volá

10. července 2011 v 12:47 |  Včerejší zprávy

Kabinet Protimluv
Počet komentářů: 2

Tuhle báseň nechci opisovat...

22. června 2011 v 20:40 |  Staré lásky
...jen předat radu, kterou mi kdysi dali. Vyhledejte v knize "Bez obalu - antologie současné maďarské poezie" stranu 56.
Přidat komentář

Jiří Staněk - Krystal

19. května 2011 v 15:40 |  Staré lásky
Líh veder vypařil se v noci
Žes v lůžku zbyla jenom nahá ty
Vaječný bílek těsně po velikonocích
Malomyslný a malomocný s malformacemi
Přemílám jazykem zrno důvěrností
Jak vyčíslit ti všechnu touhu
Lehce tě pošvihávat
Jezdeckým bičíkem nudy

Nikdy nepochopíš
Že moje hlava je krystal
V němž se odráží
Svět jaký je

Jemu vyčítej -
Ne mně!

- - -
Krystal ze sb. Oortův oblak, Tvar, příloha Tvary, 1995
Počet komentářů: 1

Nazim Hikmet - O životě

4. května 2011 v 17:04 |  Staré lásky
Život, to není nic k smíchu:
žít musíš s velkou vážností
stejně jako veverka, například-
říkám, bez toho, abys hledal něco za životem nebo nad ním,
říkám, život tě musí zcela zaměstnat.
Život, to není nic k smíchu:
musíš ho brát vážně,
a to tak moc a do takové míry
abys, například s rukama svázanýma za zády
a zády opřený o zeď,
anebo třeba v laboratoři
v bílém plášti a v ochranných brýlích,
dokázal pro lidi zemřít -
dokonce i pro lidi, jejichž tvář jsi nikdy neviděl,
dokonce i když víš, že život
je ta nejskutečnější, nejkrásnější věc.
Říkám, musíš brát život tak vážně
že dokonce ještě v sedmdesáti zasadíš olivovník-
a to ne pro své děti,
ale protože, i když se bojíš smrti, nevěříš v ni,
Protože, říkám ti, život má větší váhu.
Přidat komentář

Ivan Diviš - Žalm 98

4. května 2011 v 16:59 |  Staré lásky
Když jsem poprvé uslyšel z desky
řev Adolfa Hitlera mesmerizujícího davy
Dostal jsem bezúzdný záchvat smíchu
Válel se po podlaze
kousal třepení koberců

Přesvědčením jsem komunista
po ránu onanuji v teplé vodě
posnídám deset pomerančů

Ano přesvědčením jsem marxista
neváhaje ani v té koupelně popadnout kvér
a bojovat za věc komunismu
Ale nikdy se nevzdám výhod
jež mi poskytuje tato prohnilá společnost
Neboť jsem se v ní narodil
a v ní byl vychován

Byl jsem přistižen při prodeji drog
v aule univerzity kde učí můj otec.
Ale máti celou tu lapálii
sprovodí ze světa -

- - -

Odeon, Praha 1991
Přidat komentář

Z Papyru vezíra Ptahotepa

4. května 2011 v 16:39 |  Staré lásky
2.

Jestliže se utkáš s řečníkem,
jenž dovede svou vůli ovládat
a mužem je významnějším než ty,
tu ohni své paže k pozdravu a záda skloň.
Zachovej vůči němu naprostý klid
a on se ti nedokáže vyrovnat,
neboť bude-li mluvit špatně,
překonáš ho tím, že nebudeš odporovat.
Lidé poznají, že věci nerozumí,
až tvé sebeovládání vyváží jeho bohatství.

3.

Jestliže se utkáš s řečníkem,
který je tvého postavení a v rovnováze s tebou
svým větším schopnostem dáš vyniknout
svým mlčením, kdykoli špatně promluví.
U vnímavých posluchačů bude mít špatnou pověst,
kdežto tvé jméno bude u hodnostářů dobře zapsáno.

4.

Jestliže se utkáš s řečníkem,
který je slabý a zřejmě se ti nevyrovná,
nerozčiluj se na jeho chybami,
nech ho být a on sám sebe vytrestá.
Neoslovuj ho jen proto, aby sis ulehčil,
ani se neposmívej odpůrcově hlouposti
- zlý je ten, kdo ničí člověka slabého rozumu.
Stejně se provede to, co ty si přeješ,
takže ho překonáš odporem vysokých hodnostářů.

7.

Jestliže jsi jedním z hostů
v jídelně muže významnějšího, než jsi sám
tu přijmi, co ti poskytne, ať se ti předloží cokoli.
Smíš se také dívat jenom před sebe;
neprobodávej ho proto častými pohledy -
jeho mysli je odporné je-li obtěžován.
Takže ho neoslovuj, dokud sám tě nevybídne;
vždyť nelze vědět, jakou chmuru má právě na duši.
Mluv teprve, když tě k tomu vyzve,
a co pak řekneš, ať je srdci jeho příjemné.
(...)

11.

Buď veselý po celou dobu svého života;
nedělej více, než je přikázáno
a nezkracuj tak dobu určenou zábavě;
duchu se příčí, když se mu bere doba radovánek.
Neztrácej tedy ani o hodinu více,
než je třeba, péčí o své statky;
bohatství se dostaví, i když hovíš svým touhám,
naopak z bohatství není prospěchu,
jsou-li zanedbávány.

- - -

Ze staroegyptštiny přeložil Dr. Zbyněk Žába. Vydala Lyra Pragensis, 1971
Přidat komentář

Cesare Pavese - V cizině

18. dubna 2011 v 4:03 |  Staré lásky
Přespříliš moře. Už jsme viděli moře dost a dost.
Večer, když bezbarvá a jasná voda
se táhne do ztracena, přítel se na ni dívá,
já na přítele a nemluvíme. V noci
skončíme tím, že zapadnem do hlubin putyky
odloučeni od všeho kouřem a pijem. Přítel má své sny
(jsou trochu jednotvárné v tom šplouchání moře)
voda je v nich jen zrcadlo vsunuté mezi dva ostrovy -
a ty jsou samý kopec, vodopád; jsou žíhané divokým kvítím.
Jeho víno je takové. Dívá se na sklenku a přitom dumá.
Mám kopce rád: a nechávám ho mluvit o moři,
je to voda tak čirá - že jsou vidět i kameny na dně.

Vidím jen kopce, zaclánějí mi nebe i zemi
bezpečnými linkami boků - blízké i daleké.
Jenže ty mé jsou kostrbaté, rozryté vinicemi,
lopotné, s ožehlou prstí. Přítel je bere
a chce je odívat divokými květy, divokým ovocem,
a nalézat v nich se smíchem děvčata nahá jak plody.
Není třeba: ani v mých nejkostrbatějších snech
nechybí úsměv. Jestli se nazítří časně zrána
pustíme cestou do kopců, potkáme možná
ve vinicích snědé devče, osmahlé sluncem -
a mezi řečí jí sníme pár hroznů.

* * *

Cesare Pavese, Přijde smrt a bude mít tvé oči, přeložil Radovan Krátký, vydalo SNKLU, 1964
Přidat komentář

Sen v Lucemburské zahradě - Richard Aldington

5. dubna 2011 v 2:06 |  Staré lásky
14.

V tom okamžiku bílý štíhlý prut fontány
padl ze své výše, roztříštil se vodní prach,
jako prach vody upadl v mdlé bublání.
Světlo mizelo z Lucemburské zahrady,
jak těžký mrak od severu zahalil slunce
a mrazivý vítr po mně přeběhl,
sen se roztříštil, rozpadl v prach
jak bílá fontána, jak benátské sklo,
když jed se do něj nalije.
Viděl jsem hrůzu a pustotu světa,
o němž se říká, že pravý svět - je z prachu svět.
Listí nebylo zbarveno jako listí,
které jsem spatřil v její zahradě, a bylo samý prach,
a šedivý francouzský lid mě míjel,
prach na obuvi a na šatě.
Mohli jste vidět letící prach, jak vítr rostl
a spěchal v kroužení přes jezírko k fontáně
a dusil mne, když jsem odcházel oslepen.
Poznal jsem hořkost a šedost skutečna,
a všechna hořkost, kterou jsem se snažil přemoci,
šla přes mne kroužíc jako divoké moře,
a tu jsem myslel na staré nevrlé věci,
na něž jsem zcela ve snu zapomněl.

(...)

př. Arnošt Vaněček, ČS spisovatel, 1973
Přidat komentář

Další články

Kam dál