Stopa

Středa v 2:25
Před každou bolestí se nedá utéci
Ani do bolesti druhých
a z té bezvýchodnosti
se i strom stane stromem.

Je to neochvějnost zamčených dveří-
už nikdy nehledat světlo, ani tmu
ze všeho světského tu zbylo všední
ze všeho svatého, hnidy povyražení

Rád bych našel něčí staženou kůži
napsal bych na ni své jméno
kozla nejlépe, anebo drozdím brkem

Zemřel bych při podpisu nějaké knihy,
která se odehrává dávno přede mnou,
anebo prostě jindy.
 

Underground jako brož na klopě „nové buržoazie“?

Sobota v 0:07
Málokomu se poštěstilo dorůstat v epoše dětí určených pro komunismus, který již "za svého života zažijí", aby pak o pár let zjistily, že všechno je jinak, a Občanské Forum a pozdrav Vlčat je absolutní imperativ.
Málokdo lavíruje na hraně mezi establishmentem a staronovou normalizací, tak dlouho jako moje generace. Nedávno se mi doneslo, že jistý starosta se rozhodl pojmenovat jednu z ulic svého města podle básníka a estetika Ivana Martina Jirouse, zvaného Magor. Někteří lidé to přijali s povděkem jako výraz respektu k Magorovi a k jeho odkazu. Jiní operovali patrně osobní zkušenosti s Jirousem, a oponovali nadšencům, že podobné oficiality prostě neměl v povaze.
Jiní si povšimli toho, že čistota jejich milovaného básníka by se s podobnou ulicí snášela jen těžce.
Předpokládám, že v podobných mantinelech se nyní povede diskuse o tom, zda Magor měl, či neměl dostat svou ulici. Zda děti měly dostat příležitost recitovat na besídkách jeho verše.
Či zda právě starosta zmíněné obce měl mít právo udělat si "Magorovu" ulici etc.
Nic z toho pro mě není relevantní. Vnímám Jirouse jako jednoho z otců ideje českého undergroundu. Ten nebyl koncipován jako kontraumění, alternativa, apod. Podle mě to bylo (ideálně) svébytné umění, tvořené od lidí pro lidi, svobodně a s láskou a bez prvků reakce na to, co všechny obklopovalo a mrzačilo. Součástí toho umění bylo i to, že bylo (ideálně) apolitické, protože usilovalo "jen" o svobodu člověka.
Nepotkal jsem Magora mnohokrát, nikdy jsem s ním nemluvil o jeho idejích, ale seděl jsem proti němu a díval jsem se mu do očí. A tak se ptám: Dosáhli jsme toho, že lidi svobodně a beze strachu říkají, co si myslí a co cítí? Dostali jsme se do věku, kdy lidé vytvářejí umění svobodně pro druhé lidi, aby společně sdíleli svou svobodu? Naplnil se tento ideál undergroundu (jak já ho chápu) natolik, abychom si mohli dovolit pojmenovat ulici po jeho duchovním otci? Našli jsme svobodu pro své děti, anebo jim jenom připravujeme zas další besídku, ve které budouu opěvovat ráj, kterého se nedožijí?
Magor nám to už neřekne. Máme však "jeho" ulici a ta by mohla...

Napsáno takřka bez textu

1. února 2020 v 1:38

Myslíš, že tunel je ten rozdíl? Nevidět, kam tě nesou nohy, když je tma a jen tvoje kroky dokazují ti, že stále ještě jsi. Do hlavy plné strachu z nečekaných překážek se najednou vrátí rozvaha. Není jasné, co se drolí, není potřeba to vědět, ani ty pražce, už nejsou tak hrozivé. Ani slova, ani obrazy, vidím, že všechno temné, co je ve mně, najednou zpívá.
Malý kyblík špíny, co ve středověku vylejvali z oken, řeknou jiní.
Nemyslím, že bys byla mezi nimi
Tak na čem záleží? kde je ten pilník? Utkvělý obraz dejme tomu.
Náprstek který v sobě nesu,
je plný.
 


Zkouška nárazem

21. ledna 2020 v 22:49
Je to fascinující,
jenom jednou sledovat ty figuríny
v okamžiku nárazu
napnou se a ožijí
klouby se bortí
tělo se žene vpřed
vstříc smrti, pásu, airbagu
úplně jako maso a kosti
ve zpomaleném záběru
je to tak fascinující,
divák si ani neuvědomí,
že kouká jenom na reprízu,
ale crash test dummy
si pamatuje jenom tu premiéru.

Tak spíš

20. ledna 2020 v 17:48
malé pískle zavinuté
s překříženými špičkami bot
a zobáčkem rtů vytaženým o něco níž...

než černá se náznak knírku
a cop tak silný, že ukotvil by křižník
a krátce jen,
co kolibřík by přelít

bude mi líto vstát a opustit to
ale příliš jsem spal, už příliš,
okolo hole zkroucený

okolo hole, až příliš obemknutý
jak výhon vína, jímž nejsem
a ty i v tom snu mě předejdeš
a na obrácený straně zmizíš

Tinnitus

29. listopadu 2019 v 3:07
Vlaky, jež neodjely, neodjedou,
Po nocích slýchávám skřípění jejich brzd,
pokojně rezaví na odstavné koleji
a pak se docela rozpadnou.
Pach téru v pražcích zní nostalgicky
jak tření dvou dřev v podzimním dešti.
Jen z indiánů tu už nezbyl žádný,
až někde pod prérií snad tlí jejich pěsti.
Po psovi řetěz a prázdná bouda,
a na plotě hrnky po bývalém majiteli
Zasekl jsem se mezi dimenzemi
a v zalehlých uších mi každou noc zvoní.

Bouřka

7. listopadu 2019 v 14:19
Tak chodí sny - v počůraných papučkách,
s tázavým pohledem, za ruku do azyláku,
z obchůdku s obnošeným šatstvem
do fronty na sociálku

Brunátné cizím hněvem pod kůží,
neodčinitelné jako blesky
a vzteklé jak poraněný pes,
když se mi vrací v noci.

Myslel jsem na ty sny,
na poušti rána, v zemi za zrcadlem,
u hrnku špatné kávy,
a zdálo se mi, že venku asi hřmí

(oslava narozenin?)
byla to rozlučka slavné rockové hvězdy!


Vánice

9. října 2019 v 2:29
Jak trumpeťák s rozbitým nátiskem.
jak pták, kterej nelítá,
vidím sníh jinak, než ho vidí jiní

Sníh je těžkej jak olovo,
sníh je těžkej jak naběhlý žíly
na zaťatý paži narkomana

Když jsem ho zvedl, upadl mi,
když jsem se ho dotkl, uhnul
ze všech rváčů, který jsem kdy potkal,
byl ale sníh ten největší drsňák

Čekal jsem jasnej knokaut,
a holky nosily další a další čísla,
a žádnej divák už na to ani jedním okem nekoukal
když jsme šli společně & k zemi

This One Man Planet

7. října 2019 v 0:50
Nevěřila bys, kdo všechno tu žije,
Ani všem barvám měsíce,
Jako francouzský polibek před oltářem.

Podzimní rovnodennost podle Larse von Triera

24. září 2019 v 0:52
A to je ten čas, kdy i čarodějnice ti přinese číš vína. Ze světla do lihu padá zpěv. Je hrozný a ty jsi šťasten! Ze země zvedal jsi dívky a nějaký vrah je tam vrací. A noc je plná hvězd! Ještě jsi nezšedivěl, přísně komorní. "Dáváš to" a všechno míří k tobě, neboť jsi půda, ze které brali mnozí. Co si teď počneš se svým dědictvím? Skryješ ho do stínu lidí? Jen tam ještě může plát jak svíčka za oknem. Její odraz tě zamyká venku a je zase uvnitř. Lidé mají knihy a v těch si mohou číst. A hlína zase potřebuje hroby. Tam čte ona nás.

Bylo mi souzeno

17. září 2019 v 1:34
Hleděl jsem do slunce tak dlouho, až se mi ze světa vytratily všechny barvy. Z těch pohledů mi zbyly jen stíny pod očima. Netušil jsem, že si beru půjčku, všechno vypadalo jako darovaný, a splátky-večery byly sladký jak bulharský víno. Dřív nám tam bylo tak dobře! Utratil jsem miliony za to, abychom viděli slunce potácející se na východě dřív, než doopravdy vstalo. Dny se líhly jako mladý dlaně, anebo uspávání větru v pohlazení rozpuštěnejch vlasů. Co bych teď dal za to, aby mý rána byly zas mírný jako pohled zamilovaný dívky. Všechno se proměnilo, když vyšlo slunce a ona zahlédla ty stíny.

Stihl jsem to tak akorát

13. září 2019 v 7:02
Ještě tak akorát jsem stačil vyběhnout ven, než se rozednilo. Natočit hejno holubů, na orbitě kolem věžáku, zaměřit pár Ukrajinců dřív, než půjdou spát. Neposlat píseň do videoklipu pro tohle ráno. Neusnout, neopít se, neblábolit. Ještě jednou naposledy jsem stačil uniknout, prosmeknout se mezi stíny topolů, aniž by si toho všimly. Proběhl jsem mezi vysokými domy, jako by to byly kopce, po chodníku, jako by to byla pěšina, potichu, i když bych radši řval, a rovně, že bych se toho nenadál.
Neposílal jsem nevyžádaný dárky, nekřičel cizím lidem do oken, neplakal jsem na cizích hrobech, neronil jsem slzy na cizích rohožkách. Stačil jsem se vrátit, než vysvitlo Slunce. Než dohrála píseň. Než jsem se zastyděl. To až teď píšu, o všem, co jsem nestihl, a posral se, a nedodělal, o všem, co tam zůstalo viset pro jiného. A co se mě ptá, kde jsem byl, co jsem dělal, a na co myslel. Většina lidí tomu říká prostě ráno.

Uprostřed noci

1. září 2019 v 23:56
Žádný klíč neodemkne zlatou bránu. Ani půlnoční pohlazení nezažene špatný sen. Žádný úsměv nepřesvědčí, že tenhle svět je vlastně dobrej. Žádná hvězda na nebi už nezasvítí dost jasně.
Už žádnej stisknutej knoflík před kominíkem. Žádný milostný dopisy odesílaný uprostřed noci. Žádná slova, která znamenají nic a příliš. Žádné návštěvy mezi hroby. Žádný dech na studené sklo. Žádné obrazy ve skvrnách na zdi. Žádný pohled hluboko do očí. Žádný utíkající srny.
Už žádný všední dny ani víkendy, žádné chvíle o samotě, žádné zapomenutí ve společnosti, žádné chápavé pohledy, žádné pochopení, žádný soucit a žádné změny.
Žádné kopretiny. Žádné lodi na obzoru. Žádná pěna na přídi. Žádní delfíni. Žádné vůně stonků za nehty. Žádné plaché pohledy lišky. Žádné přetížení, žádný plyn na podlaze, žádný výkřik ptáka uprostřed noci. Žádné chvění bříšek prstů před dotekem. Žádné nebe. Žádný vítr. Žádný poryv mě nikdy nepřesvědčí, že něco čeká, tam v dálce na mě, kyne mi to rukou a volá to na mě. Už žádný pocit, žádný hřích, žádné světlo, zříkám se jich, žádné slovo, zříkám se jich, ani žádné nic. Ani dotyk, slovo ani myšlenka. Ani stín očí, když se zavřely. Ani stín v očích, které jsou otevřené. Ani rýmy, ani děvky, ani blesky na obloze. Ani měsíční stín. Ani obrys pulzujících žil. Když překvapení zůstává dál němé v krajině mýdlových bublin. A srdce jak prázdná nábojnice bije poplašňáky bezradné sprintery v blocích. Žádné publikum, žádný potlesk, žádná bolest, žádné nebe, žádný sprint. Žádné nic. Jen ticho. Ticho, které rozlehlé mezi námi, je téměř hmatatelné. Ticho před úderem kapky o stalagmit. Ticho po úderu blesku (před hromem). Ticho jako milování. Ticho jako polibek. Ticho jako hrob motýla v podzemce. Ticho jako náhrobek. Ticho jako mrtvý děti. Ticho jako průvan mezi prsty. Ticho jako jizva. Ticho jako sníh. Ticho jako rukavice. Ticho půlnoční modlitba myši před úderem sovy. Ticho penis. Ticho jako když spíš navěky. Ticho tak hrozné, že konejší ho vesmír. A ani vata v uších mi ho nevezme.

Každý pes má svůj patník

30. srpna 2019 v 2:35
Pamatuješ ty pomníky bílý u silnice? Jeden, co deset metrů. Kláda vztyčená, penisoidní samozřejmě. Básník řekl by "erekce hřbitova". Jsem to snad já, kdo ho stavěl? Já s tebou chodil po pěšinách, brodil se vysokou trávou, až dodnes mě jímá, jak vzornej strávník jsem byl. A vidíš? Výsledek - pes. Byl kdysi cestář, co maloval náhrobky nabílo. Znáš smírčí kříže? Náhodní kolemjdoucí ti je vykreslí, kdyby ne. Jen ať ilustrují strázeň nevinnosti. Já vím, je těžký na tom vykrvácet. Snad, kdybych byl patriot? Z nicoty zní mi dav. A z davu nicota. Mohl bych oblíknout si chlapa a jít do ulic jak na maškarní bál. Jenže ten děs má masku psa, co chčije na patníky. Samota má svůj stav, kdy zdá se ti sopka. Na tom se snadno dá odjebat. Dál všechno je definitivní a chytrá zkratka. Tu klidně vyměním za soulož, jestli chceš se mnou spát. A jak to nést? Snad bych se skutečně měl držet víc při zemi.

Epizoda II: Pátrám po harmonii

28. srpna 2019 v 1:24
Zapomněl jsem, jaké to je obcházet temné kouty bezpečným obloukem. Učím se to, jako odmala. Přidržuju se, žvatlám..., Ruce mám zkroucené i bez zábran.
Když vzlétnou holubi a cítíš roztoče, jako by ti odlétala peřina. Roj ptáků zmizí. V potlesku uslyšíš zpěv křídel. Hněv.
Proč plynou mraky? Obloha i tak zůstává tygří. Jen jehla si to dál štychuje svůj indigovej plášť. Dobře se pod ním spí. A brokát z myšlenek ať si nechají jiní. Plachta plachtí, ráhno je domov racků. Co je mi do žil, když padá listí? A co je mi do rozdílu mezi zpěvem holubů a vran?
Zemědělci křičí že chtějí brány a sběr. Důchodci křičí, že chtějí vozíček s pletivem. A holé lány křičí, že chtějí minutu ticha za každou mrtvou myš.
Chvění chce oporu, toporo zásek. Všechno chce něco. Obloha rybník. Mříže pilník a harmonika? Ne každá harmonika zná svou harmonii.

Opakování pro velký úspěch

26. srpna 2019 v 2:25
Každý krok je ozvěna kroku. Každé slovo vypuštěné z úst letí jako pták do známého hnízda. Láska je jako domov. Člověk může být opilý, nebo střízlivý, déšť je mokrý, a polibky vlhké. Jsou dny, které si jako výběrčí daní přicházejí pro to, co je jejich. Tisknou nasáklý šos, kapsy mají vystlané peříčky a slámou, bydlí v nich drobné myšky a vykukují malýma ustrašenýma očima.
Jsou dny nájemníci ve sdíleném bytě. Gastarbajtři omámení cizí vůní, projíždějící vlaky v metru, a stále tentýž chodník. Jenom moucha se pod papírem tluče, a ten tichý kravál je k nesnesení. Míjíš trpaslíky ulic s rukama v kapsách, i hrom by tu byl jenom pro ozdobu, ale neprší.
A všechno tleská. Od popelnic až po tramvaje a okna, a ze všeho nejvíc lidi a jejich psi. A pak zase znovu. Jsou dny kovadliny a dny stíny v podchodech, kouřová znamení. A dny které utekly, utrhly se ze řetězu, vyjí za plotem, jako opuštěné děti. Plakáty nalepili naruby. Sloni ve výbězích hodují, a budou vystupovat v prázdné manéži.

Jdem po chodníku

25. srpna 2019 v 2:29
Jdem po chodníku. klouzavým pohybem mezi nás vpadlo slunce. Ometáš si ho z ramen. Nevnímám ticho řeky. Tráva jde kolem. Lidi se tyčí jak obrovitý kulisy pro náš příběh. Nechce se mi slibovat ti nic, co bych nemohl splnit. Omotala sis mě kolem prstu jako list trávy, pak kolem pasu, kolem kotníků. Zdráhal bych se ti vypovědět něco o tom, kam až sahá stín, který dnes vrháme. Všechno, co zakryje z tohoto světa, budeme muset vrátit. A přece jsem zasazený strom. Víc kořenů než koruny. Čním tu a tyčím se. Nevzrušeně šumím. Počítám závany větru a závany tvého dechu. Potácím se v bouřích, jako by už nemělo přijít zítra. Jakože svět už nerozkvete. Zalívám si pod sebou prosolenou půdu. Půjdu s tebou dál. Kolem řeky. Budu se dívat na kameny vrostlé do země, které mi zatížily duši. Budu obcházet kameny v řece a všechno, co je pod nimi. Věnuju patřičnou pozornost řasám a žabinci na dně. Z větru už nemám strach, nebojím se strání, příkrých břehů, asfaltu, jímž se blyští chodník pod těžkým poledním sluncem. Těžko říct, kdo do koho více vrostl. Jsme jak dvouhlavé jitro, bez sazí a potu. Ráno se zvedáme se sluncem a večer skládáme hlavu na obzor. Držíš mě za ruku. Díváš se mým směrem. Mlčíš a jen se tak díváš. A já najednou vím všechno o větru ve větvích a o šumění listů. Někde ve mně tkví tříska všech těch jistot, které nevytáhneš a nevypustíš. Jedině s krví.

Kebab

25. ledna 2019 v 1:08 |  Malé ryby
Den, kdy jsem sežral veškerou moudrost světa:
Co bych teď dal za kebab!

Jablečnice/jabkovica

7. prosince 2018 v 0:44 |  Včerejší zprávy
Všechno to rouhání, k čemu? Rozevlátá roucha
jabloní v sadech, zavřít to do mučírny a čekat
až je konečně napadne vyslovit pravdu a tak
se osvobodit. Trvá to dlouho, jsou to tvrdohlavá
jabka, v mé domovině, a zpola skrytá v jílovité zemi
trvá to tisíc let a my se naučili čekat
jen díky tomu, slibují nám sladkou odměnu
na konci tohoto lidského věku, do té doby,
budeme čekat naloženi, v bečce, na stvoření
toho světa. Všechno to kvašení v lebce,
plné nahnilých myšlenek na soulož či na smrt
a dvě tři kapičky ducha, velká destilace,
která možná přijde a možná ne, všechno tam na ni čeká
potmě, dobře nahuštěné a doslazené medem
všechno to tam bublá, zraje a kvasí,
je však důležité nenechat se unést
nakonec zbudou tak dvě až tři kapky
z každého plodu.

Další články


Kam dál