Piblokto

Úterý v 0:27
Piblokto
Vyhlásil jsem válku nostalgii
I have declared war on nostalgy
Vypil jsem už dost piv, abych měl to právo,
I have drunk enough beer to earn the right
nezajímá mě vůbec nic z toho, co bylo
I have no interest in what has come to pass
dívám se kupředu očima zářivýma
I look forwards with my bright eyes
ať zanikne vše, co má kořeny
may all with roots die and disappear
poručil jsem vlakům, aby se zastavily
I ordered trains to stop
zastavil jsem vlaky ve stanici uprostřed pole
I stopped them in the middle of nowhere and fields
the sun was high pšenice nesly vznešené hlavy
vysoko tkvělo slunce and wheat was highly born
in my heights i have condemned all lowness
ze svých výšin odsuzuji vše nízké
všechno, co se plazí, tlí v zemi, a skřípe
nožkama šesti, chlupy, drápy, veškeré tvorstvo země odsoudil jsem k smrti
I have invited night butterfly to share my room
pozval jsem smrtihlavy do své komnaty
a povraždil jsem je do jednoho,
I have slaughtered them down to the last wing of despair
a teď jsem připraven kráčet rovně po zlatisté hlíně,
která mě zahalí do jemného prachu
která mě nikdy nepohltí
I am ready to walk the golden path now
the land will carry me like an iceberg
to the sunny south, smrt se mě nedotkne
neboť mezi sebe a ni, postavil jsem plamen naděje
strmější než K2,
na téhle výpravě mě nikdo nezastaví,
no god of darkness či tíže
vydal jsem se po ní, vzhůru
nese mě něžnou paží jako si bůh povolal své svaté
v mé zemi jsou všichni proroci a nekonečně proměnlivé moře
ukládá kosti těch, kteří se zastavili a mění je v korálové útesy
a mršiny červi v hlínu
not enough time to fill all the wormholes of my beloved land
not enough space to spell every word into its box before everything ends
i want to have loud procession of drunken women and wary men
marching down the streets of Tenochtitlan
you can have me either or
nothing between
na této hranici není místo pro váhavé
zaváhat znamená zemřít
I have declared war on past
vyhlásil jsem válku minulosti
a mé srdce bije! bije! bije!
 

Potkat sám sebe jednou, když to nečekáš

Pátek v 20:03

Být hraničář a.k.a. borderline, znamená být jím na doživotí. Člověk se s tím naučí žít, asi jako bydlet v místnosti se smrtelně jedovatým hadem v rohu. Zařídíte se, ale nikdy nepocítíte skutečný komfort. Připomněl mi to jeden klučina, na kterého jsem narazil na FB. Je to jako bych četl o sobě.

"Představte si člověka, kterýho vychováváte odmalička tak, že ho zatlačujete do kouta (odmítání jako trest za všechno, co dělá nedokonale). Naučí se žít na svém čtvrt čtverečního metru, naučí se uhýbat, uskakovat ostatním, včas se stáhnout, naučí se jak aspň občas si ukousnout z koláče, když to situace trochu dovoluje (zkoušení hranic), protože jinak mu to není dopřáno. Naučí se v dospívání dokonce vypadat jako ostatní - sice se neubrání svým vnitřním extrémně silným pocitům, ale ví, že když tu hru na zdravého nebude hrát, tak je to konec. Odmítnutí - sociální smrt - smrt. Po takovém dlouhodobém útlaku se cítí pořád v napětí, pořád v krizi, občas šílená radost, že má konečně trochu životního prostoru, nebo že ho má konečně někdo rád - alespoň podle zdání. Často je partner někdo, ho dokáže zezačátku dobře povzbudit, aby si ten koláč-prostor neodpíral, ale silně napnutá guma pocitu, že nemá na nic právo, se zase smrskne a přirazí ho ke zdi. Je to boj. Mlátí s ním život sám ode zdi ke zdi. Jednou plný nadějí, že to zvládne, že má spoustu sil a optimismu, guma je ale silnější, nikdo nevydrží tenhle tah dlouho. Pořád je to boj s přesvědčením, že na to právo mám, ale každodenní nedokonalosti dokazují, že to nezvládnu, že na to nemám, že jsem špatný/á. A teď si představte, že takový člověk je s někým zdravým. Zvenku na tom není nic divného - občas se každý musíme stáhnout na čtvrt čtverečního metru.. jenže zdravý nepochopí, jaké to je takhle stát neustále, celý život. Na jednu stranu je to výhoda, protože jste obklopeni samými lidmi, kteří mají kolem vás spoustu prostoru, na druhou stranu nevýhoda, že to jsou často lidé, kteří jsou tím velkým prostorem přitahováni jako magnetem. Někteří toho prostoru vyžadují neobvykle mnoho a tak je hraničář pro ně vhodný objekt - poskytuje výhody člověka, který na sebe vždycky bere vinu za vše, a zároveň jim dělá levnou společnost."

Jo, takhle to přesně je. Takhle to se mnou je.

Dívka, která spala s rockovou hvězdou (úryvek)

30. května 2017 v 22:18
z toho nic dobrýho nekouká
řekl bys, kdybys ještě dokázal mluvit
z hloubi popraskaných plic a vyschlýho krku
s varlaty a mozkem z bláta
s očima, co maj vlčí mlhu
s jazykem a patrem spálenejma na uhel
buď mlč nebo zpívej, ale už nic mezi tím, říká.
Leží tu, ležérně přese mě přehozená
a nahá, jako bychom se milovali už včera
tetování až ke kotníkům, nohy má štíhlý a dlouhý
jako by to byla ještě dívka, a ne už dospělá žena
s čerstvě zajizveným zápěstím
dlouhými štíhlými prsty mě svléká
šupinu za šupinou

až se ráno probudí,
najde už jenom
kůži, z které mě svlékla.
 


Z kraje okraje III.

20. března 2017 v 23:06

Jak jsem tak procházel české internetové zdroje a informace o literárním provozu, uvědomil jsem si, že kdybych bez dalšího vyjímal konkrétní příklady, docílil bych jen toho, že by se konkrétní lidé museli ohradit či bránit. Ne, že bych nemohl najít dostatek příkladů, ale znechucuje mě představa "bití do vlastních řad". Těžko si představit koncentrovanější nudu. Zkusím najít konkrétní případ z trochu dávnější doby.



1.
Polovina 19. století ve Francii je už současníky označována za krizové období poezie. Nakladatelé přestanou vyplácet honoráře za básně. Jiní poezii nevydávají vůbec. "V dnešní Francii není místa pro žádný trvalý a živý zájem o jakékoli dílo ducha," napíše Alexis de Tocqueville. (srov. Neznámý Parnas, Odeon, 1988, s. 22-24). Výsledkem bylo básnické hnutí, které sice spojilo řadu předních autorů své doby i jejich nohsledy a napodobitele, ale jeho pověstný formalismus současně dovršil jeho oddělení od světa, který autory obklopoval a jehož součástí stále chtě nechtě byli (parnasismus). Nástup prokletých básníků toto oddělení ještě vystupňuje. Je vzpourou proti kolektivismu parnasistů a tato vzpoura má radikálně individualistický charakter. Rimbaud postaví do centra zájmu básníka jako osobu a básnictví jako životní příběh a poezii učiní svým kontextem. Jeho životní hledání se stane legendou a on globální celebritou i díky tomu, že básnictví zanechá. Nestal by se jí ovšem, kdyby po zbytek života vysedával v pařížských salonech i saloonech s přáteli a popíjel absint. Ostatně Verlaine je slavný především tím, že na něj vystřelil. Je to život a osud básníka, co lidi už 170 let zajímá v první řadě, teprve pak přijde na řadu jeho psaní. Při absenci osudu je tak básník snadnou kořistí parnasismu v jeho pokleslé podobě, tzn. v podobě formalismu vzešlého z úpadku zájmu o poezii.


2.
Lze si jen těžko představit, že lze usilovat o osud s velkým "O", v rámci básnické skupiny či komunity. Příběh jednotlivce se v takovém případě smývá. Není a nemůže být dostatečně kontrastní. "Nejste, protože nemilujete," napíše básník a zatvrzelý samotář, který vzbuzoval a vzbuzuje zájem širokého publika. "(...) tohle je moje piano/ a je lepší než to jejich./ a oni ho buď mají nebo nemají/ rádi//." prohlásí v 70. letech jeho básnický antipod na druhé straně planety.

3.
Společenská validita individuálního příběhu je přinejlepším omezená. Není těžké najít v tomto bodu konsenzus. Zatímco někteří autoři hledají nové cesty jak se zbavit v jejich očích mrtvé teze individuality (čímž padají znovu do pasti kolektivismu s jeho totalitárními ambicemi i historií), jiní možná začnou chápat, že bezvýznamnost je osvobozuje. To by mohl být případ českých básníků jejichž globální dosah a přesah je momentálně spíše zbožným přáním. Víra v hodnotu osobního příběhu je (vždycky byla) poselství vskutku revoluční a překračující běžné rámce lidské "vrženosti" i skepse. Osobní příběh je dosud jedním z mála českých vývozních artiklů (viz Havel).

4.
(Básnictví je členstvím v podstatně širší komunitě, než jakou nabízí aktuální pozice člověka v časoprostoru. Spoléhat se na kolegy v dosahu, znamená vytvořit klaustrofobní prostor spolku sběratelů kuriozit. Žiju způsobem, který mi moc nevyhovuje, ale udržuju si od něj do jisté míry odstup, to je standardní tón českých lyrických mluvčích. Zatímco jejich postoj by mohl rezonovat s postojem majority, ve skutečnosti ji nudí k smrti. V očích majority autory už jejich razantní zacházení s jazykem předurčuje k tomu, aby ze svého životního příběhu učinili něco víc. Přestože životní příběh autora nemusí nutně vést po stopách kapitána Cooka, básník má být rebel. Od univerzitních profesorů, zaměstnanců reklamních agentur, učitelů a (sebekriticky dodávám) redaktorů masových časopisů lze něco podobného očekávat jen stěží (pokud tedy zrovna dočasně neochoří krizí středního věku ;-)

Pokračování příště...

O proměnách umění

19. března 2017 v 23:50
K nedávné stati Romana Kandy bych řekl:

Umění není plodem kontextu, nýbrž materiálu.

To, co Kanda popisuje, bych přirovnal k žonglování s čepelemi, ohnivými koulemi nebo k pouťovému házení noži.

Pokud budeme žonglovat daleko od těla, ztratí umění na působivosti. Což se děje dnes. (Krize umění jako plod zbabělosti?)

Pokud budeme zasahovat desku nožem v bezpečné vzdálenosti od figurantky, diváci se unaví, odejdou a nevhodí nám minci do klobouku.

Dávám přednost malířům, v jejichž denících nacházíme úvahy o žluti, před malíři, kteří přemítají o politice.

Keramik hovoří řečí hlíny a je mu jedno (?) kam se hrnek zavěsí.

Sochař zkoumá možnosti skla i kamene. (Pamatuji si nadšené ódy pěné sochaři na schopnosti českých sklářů.)

Tanečník zkoumá možnosti pohybu.

Básník pracuje s jazykem.

Jelikož nejsme bytosti nečasové, nekontextové, jeví takové známky i dílo.

Zaměňovat kontext za dílo nicméně znamená odříznout umělce od jeho matérie a tím jeho příběh učinit dokonalým měšťáckým ideálem. Nikoli ho osvobodit od melancholie, ale ztotožnit ho s ní.

To dílo je bojem s onou melancholií. Každý materiál je melancholický. (Možná s výjimkou toho hořícího míče ;-) )

Je možné, že se rodí nové umění operující s kontexty. Ale to mě nezajímá. Nezajímají mě společenské kontexty. Když píšu, nezajímá mě sociální spravedlnost ani genderová vyváženost, revoluční potenciál umění.

Zajímá mě jen materiál a moje působení na něj. Psaní je jeho ohledáváním a v tom smyslu i do jisté míry prostorem rozkoše.

Rozkoše, která nakonec porazí každou melancholii. Jenom se člověk nesmí bát to zkusit.

Mezi umělcem a intelektuálem je tento podstatný rozdíl. Intelektuál ho nevidí, ale umělec ano.

Z kraje okraje II.

11. března 2017 v 17:19
Zajímalo mě, do jaké míry se můj spontánní výkřik nespokojenosti kryje s realitou. Vypsal jsem jednotlivá tvrzení a pokusil se o experiment. Při tom bude nutné, uvedené teze ilustrovat. Pokud už jsem někde osobně zainteresován (zejm. asi v Protimluvu a Tvaru), chci vyloučit případná podezření z předpojatosti. Rozhodl jsem se zdrojovat online na půdě čtyř seriózních literárních a literárně-kritických platforem - tj. Hosta, Tvaru, A2 (které tak nějak stále vnímám jako pohrobka Literárních novin) a Psího vína (v uvedeném pořadí). Setkání zdroje a otázky, na nichž budu demonstrovat svá tvrzení, je tedy dáno nahodile. Nejde mi o samotné médium, jako spíše o zprávu, kterou přináší. Lze si po jejím přečtení utvořit uvedený názor? Souhlasíte s uvedeným výběrem? Zejména s tou ádvojkou by asi mohl být problém (?)

Pořadí otázek mi vyšlo takto:

1. (HOST)
Tvrzení: Chtěl bych, aby mi někdo vysvětlil, jak je možné psát poezii ve stavu nepřetržitého dialogu s jejími budoucími či jen potenciálními hodnotiteli a interprety.

2. (TVAR)
Chtěl bych pochopit, jak je možné psát vlastní poezii a přitom nedávat najevo pohrdání 99,9 procentům autorů, kteří vůbec nerozumí tomu, jak se píše poezie. Jak je možné se s nimi kamarádit?


3. (A2)
Rád bych rozuměl tomu, proč lidé, kteří vědomě a z dobrých důvodů rozbíjejí jazykové konvence, ochotně ulpívají na sociálních stereotypech všeho druhu.

4. (Psí víno)
Jak je možné že se nebojí klišoidních konceptů třígeneračního básnictví, generační vzpoury, věkem zasloužené úcty nebo protiproudů romantických a realistických, angažovaných a formalistních, lokálních a globálních?

5. (HOST)
Ještě jsem nepochopil báseň. nechápu odkud vyvěrá sebedůvěra těch, kteří tvrdí, že jsou schopni rozpoznat její kvalitu.

6. (TVAR)
S tím rozdílem, že já jim svůj názor nevnucuji, ale oni ho prezentují jako univerzálně platný, nebo z jeho univerzální platnosti vycházejí ve svých dalších úvahách a hodnoceních.

7 (A2)
Děsí mě, že všem zúčastněným stranám nakonec v podstatě vyhovuje pragmatismus a přízemnost, ve které se pohybují. Už mnoho let jsem neslyšel nikoho, kdo by se proti téhle ubohosti nějak ozval.

8. (Psí víno)
Nejvíc mě děsí představa, že všichni zúčastnění si v hloubi duše uvědomují, že to, co píšou, je na hovno a jenom na venek předstírají, že to nevědí. Jen aby se neřeklo...

9. (HOST)
autoři, autorky,

10. (TVAR)
kritikové i kritičky


11 (A2)
nenarážím na nic jiného než na 20-50 let staré koncepty importované ze Západu.


12 (Psí víno)
nikdo nezpochybňuje to, že jsou tu kvalitní autoři, že tu vznikají úžasné verše, jenže o tom, proč jsou tak úžasné a kde kulhají, není tento nikdo schopen vyplodit kvalifikovaný řádek.

13. (HOST)
Buď se rozplývá, nebo si dělá legraci, ale určitě neanalyzuje ani neargumentuje. Přitom musí tušit, že se ztrapňuje, minimálně sám před sebou. Nicméně, někdo to dělat musí, že?

14. (TVAR)
Už léta jsem nečetl kritiku básnické sbírky, která by nebyla zahleděná sama do sebe.
To si opravdu myslíme, že to nikdo nepozná?

Z kraje okraje

10. března 2017 v 1:51

Když jsem začínal vstřebávat první básně, nebylo to proto, abych se odlišil či osamostatnil, už jsem odlišný a samostatný byl. A tak i když dodnes vnímám a ctím dialogický charakter poezie, v duchu verše Karla Šebka Srdce je rozhovor, hledal jsem a hledám v poezii prostor svobody překračující běžné hranice společenských konvencí, jimž, jak jsem věděl už více než před 20 lety, nejsem a nebudu schopen za žádných okolností dostát.
Bylo těžké si to připustit, ale stav českého literárního provozu se, hned po zjištění mé vlastní nedostatečnosti a po pohledu na aktuální stav úpadku mého národa, stal třetím fatálním zklamáním mého života. Píšu o tom z toho důvodu, že je to poznání natolik paralyzující, že si s ním sám nevím rady, protože si zoufám a doufám, že mě někdo z mého omylu vyvede a ukáže mi, že to, co mě tak děsí je ve skutečnosti jenom můj vlastní předsudek. Moje vlastní nedostatečnost. Had se zakousne do vlastního ocasu a všechno bude, jak má být.
Chtěl bych, aby mi někdo vysvětlil, jak je možné psát poezii ve stavu nepřetržitého dialogu s jejími budoucími či jen potenciálními hodnotiteli a interprety.
Chtěl bych pochopit, jak je možné psát vlastní poezii a přitom nedávat najevo pohrdání 99,9 procentům autorů, kteří vůbec nerozumí tomu, jak se píše poezie. Jak je možné se s nimi kamarádit?
Rád bych rozuměl tomu, proč lidé, kteří vědomě a z dobrých důvodů rozbíjejí jazykové konvence, ochotně ulpívají na sociálních stereotypech všeho druhu.
Jak je možné že se nebojí klišoidních konceptů třígeneračního básnictví, generační vzpoury, věkem zasloužené úcty nebo protiproudů romantických a realistických, angažovaných a formalistních, lokálních a globálních?
Ještě jsem nepochopil báseň. nechápu odkud vyvěrá sebedůvěra těch, kteří tvrdí, že jsou schopni rozpoznat její kvalitu. Moje zkušenost je taková že se zpravidla neshodneme. S tím rozdílem, že já jim svůj názor nevnucuji, ale oni ho prezentují jako univerzálně platný, nebo z jeho univerzální platnosti vycházejí ve svých dalších úvahách a hodnoceních. Usilují o jeho sociální aprobovanost se samozřejmostí pubescentů běhajících po světě s dalším puštěným superhitem v kapse (na žánru nesejde, já jsem měl dvojče na rameni a metallicu ohulenou na max...)
Děsí mě, že všem zúčastněným stranám nakonec v podstatě vyhovuje pragmatismus a přízemnost, ve které se pohybují. Už mnoho let jsem neslyšel nikoho, kdo by se proti téhle ubohosti nějak ozval.
Snad jen Petr Král si dovolil zkritizovat provinciální tupost současného českého smýšlení o literatuře.
Nejvíc mě děsí představa, že všichni zúčastnění autoři, autorky, kritikové i kritičky si v hloubi duše uvědomují, že to, co píšou, je na hovno a jenom na venek předstírají, že to nevědí. Jen aby se neřeklo...
Štve mě to, protože bych rád v úžasu hleděl a nechával se inspirovat, ale nenarážím na nic jiného než na 20-50 let staré koncepty importované ze Západu.
nikdo nezpochybňuje to, že jsou tu kvalitní autoři, že tu vznikají úžasné verše, jenže o tom, proč jsou tak úžasné a kde kulhají, není tento nikdo schopen vyplodit kvalifikovaný řádek.
Buď se rozplývá, nebo si dělá legraci, ale určitě neanalyzuje ani neargumentuje. Přitom musí tušit, že se ztrapňuje, minimálně sám před sebou. Nicméně, někdo to dělat musí, že?
Už léta jsem nečetl kritiku básnické sbírky, která by nebyla zahleděná sama do sebe.
To si opravdu myslíme, že to nikdo nepozná? To se opravdu nikdo nebojí, že jednoho dne ve fra nebo jinde spadne strop a bude veta minimálně po české literární obci. Nebylo by to nakonec zaslouženě?
To jediné, co současné poezii v mých očích dodává na životaschopnosti, je náhlá naděje, že každá opravdová báseň je v podstatě výjimka potvrzující pravidlo.
To ale neznamená, že každá pí..vina musí být hned báseň., nebo ano?

(Dokažte mi, že se mejlím. Uleví se mi.)


Martin

A další citát

2. dubna 2015 v 16:04
Vedl život tak nudný, že i pokutu od dopraváků považoval za příjemné zpestření.

Jak se píše hudební text?

31. března 2015 v 13:45
Jakožto monumentálně nefunkční lidská bytost jste, obecně řečeno, typem fyzicky, sexuálně či emocionálně zneužívaného člověka z neúplného domova s neschopností komunikovat a se zoufalou, zoufalou potřebou být milován. A ve většině případů také s dyslexií. To je váš profil. Vyberte si z toho jednu věc, nebo všechny, jste to vy. Nemusíte mít všechny, ale právě tyto vlastnosti vás učiní skvělým.

Narodili jste s darem zvaným "dar vnímavosti".Stačí vám na někoho jen mrknout a už ho znáte, a fakt dobře. To, jak stojí, to, jak sedí, jejich oblečení, jejich boty, to všechno je prozradí, i jejich pach. A váš charakter to vykoval v laserový paprsek. Podíváte se na ně a znáte je, jako byste je obrátili naruby. Pokud si zvolíte práci textaře rozhodnete se naservírovat jim je samotné tak, jak je vidíte.

Všechny písně, které jste slyšeli a které se vám líbí, jsou o vás samých.


kanadský textař Ralph Murphy (parafr.)

Kdo je autorem následujícího citátu?

24. března 2015 v 15:00
První polovinu života se mu podařilo spojit s mnoha neobyčejnými lidmi. Tu druhou se rozhodl trávit už jen fascinovaným sledováním jejich osudů.

Další články


Kam dál