Zapis o nejistote

4. října 2017 v 16:45
Slova, ktera utikaji z pod rousky chirurga | mozna si brouka | prst na ledvine | simultanne ve mne neco toka | nenavist ve vterine | pretavena v cosi, | co beze me nedava smysl | jeste si muzem hrat | neboj | a jeste budem | hlad casu po nasich zivotech jeste nedozral | orech polyka kvetinac | a je mu, jako by ho ovladal | je uzavreny | celistvy | uvnitr je vsak jadro | a to je horke| jako, kdyz ho kovar drzi | prsty na kovadline
 

big sur

25. září 2017 v 1:16
zastavil jsem se na okraji světa
mý srdce poskočilo leknutím
abych nespad přes okraj útesu
pode mnou moře, vlny bily o útes
bylo mi 17 nebo 70, to už je teď jedno
mý srdce mě vidělo padat už tolikrát
a stejně se pokaždý zastaví a poskočí
okamžik před tím, který stačí
k zastavení na okraji světa
taky tam roste vysoká tráva
vítr ji kartáčuje hřebenem ze železa
a moje srdce diktuje slzám, kam padat
pokaždý mi diktuje, kam padat

odsud je do nebe nejblíž z celýho světa.

Padající čas

25. září 2017 v 1:03
vidět světlo, jak padá
kutálí se po střechách
padá do okapů
s chvostem tmy
vodopád světla
závoj
déšť světla
když mizí v korunách stromů
jako klíč v zámku
jen tam tak stát a dívat se
věřit
být svědek
padajícího světla.
 


Konec

16. září 2017 v 10:35
Zabít umírající včelu
vzít na sebe ten hřích
s rizikem že se v příštím životě
narodíme jako umírající včela

A pak to tělo utopit v kalné Vltavě
dřív, než se stačí znovu narodit
v naší podobě
a bodnout.

...ti říkám (a myslím to dobře)

12. července 2017 v 2:30
jednoho dne budeš stát sám na nádraží
koukat jak ti ujíždí vlak a modlit se ke hvězdám

aby se smilovaly nad omlácenou střechou
nad břízolitovou omítkou a nad tebou

jestli s tím nic neuděláš, zůstaneš sám nejen v tomhle životě
ale ve všech příštích, včetně toho, do něhož se narodíš zítra

koukáš na červená koncová světla vzdalující se lokálky
a víš, že všechny noční rychlíky pojedou opačným směrem

zapálit si nesmíš, na peróně, ve vagoně, na hajzlu
je to tentýž hajzl, na kterým tě kdysi osahával jeden efebofil

a vidíš, dneska jsi starší než on a eféby jsi odepsal z faktury nebe
jako položku zbytnou, jestli se nesebereš

polezeš domů pěšky, po krajnici temné okresky
a pokaždý uskočíš, před kamionem, před taxíkem i sám před sebou

na té cestě si budeš zpívat z plných plic, plných třináct kilometrů
domů dorazíš nad ránem, budou tě bolet nohy, budeš ospalý

a bude ti jedno, že tam dávno bydlí jiná partaj
zazvoníš a budeš čekat,
jestli se otevřou dveře,
jestli tě někdo pozná
v tomhle životě
nebo v příštím

Dvojí vidění

8. července 2017 v 1:50
Moje hlava je jako rozpálené náměstí svatého Marka
ona je jako starý ovocný sad plný vysoké trávy a stínů

moje hlava je jako nádraží plné projíždějících vlaků
její hlava jsou boží muka v úvozu

moje hlava je jako dálnice, parkoviště u hypermarketu,
její hlava je jako pěšina skrz les a do kopce a brod přes řeku

moje hlava je jako ohňostroj schovaný do kornoutu kaštanů
její hlava je plamen svíce mířící vždycky vzhůru

šel jsem za ní na návštěvu a přinesl jsem ji nabitou devítku
na oplátku mi dala cibulák po babičce a pytlík bylin

přinesl jsem jí láhev skvostného chilského vína
vrátila mi list jitrocele, který vytrhla z vlastnoručně vyrobeného herbáře

řekl jsem jí miluji tě,
odpovědělo mi vrzání stropních trámů nad hlavou

mlčel jsem a v hlavě mi vybuchovaly světlice
přinesla mi studenou vodu ze studny a rezavý nůž

zemřel jsem a narodil jsem se
a po celou dobu mě sledovaly její oči

vzal jsem její ruce do svých a políbil je
když jsem zvedl rty, v dlaních se jí leskla zlatá mince

už nikdy nepůjdu na návštěvu do toho domu
protože z něj nikdy neodejdeš, řekla mi

na tomhle místě bych se svedl jen nadosmrti nenávidět
a v čem se to liší od toho, kým jsi dnes?

být sám není těžké, to rozbít se o druhého je umění
konečně mlčela,

u stropu schnula kytice slaměnek, kterou jsem přinesl
toho dne, kdy mi řekla, že na mě bude čekat

ty trámy tě usvědčují, řekl jsem na zápraží
dívala se za mnou a já blbec se ani neohlédl.

Atlantův song

3. července 2017 v 13:22

poslal jsem do háje svoje srdce,
měkké jak přezrálý pomeranč a plné sladké šťávy
na hradbu zubů za plotem jsem zařval: NEŘVI!
a proměnil ji v kouli chlupů

někdo by mi měl říct, jak dýchat v tomhle vzduchu,
ve kterém mám místo hlavy slunce nebo žárovku


je to zóna smrti? nebo zárodečná polévka?
nic
hora mlčí, vítr ji okusuje a já v tom větru s ní
mlčím a vítr-

chtěl bych se ohnout, sednout si, trochu si odpočinout
ale to nelze
zřítila by se obloha.
zřítilo by se mi nebe.

Piblokto

27. června 2017 v 0:27
Piblokto
Vyhlásil jsem válku nostalgii
I have declared war on nostalgy
Vypil jsem už dost piv, abych měl to právo,
I have drunk enough beer to earn the right
nezajímá mě vůbec nic z toho, co bylo
I have no interest in what has come to pass
dívám se kupředu očima zářivýma
I look forwards with my bright eyes
ať zanikne vše, co má kořeny
may all with roots die and disappear
poručil jsem vlakům, aby se zastavily
I ordered trains to stop
zastavil jsem vlaky ve stanici uprostřed pole
I stopped them in the middle of nowhere and fields
the sun was high pšenice nesly vznešené hlavy
vysoko tkvělo slunce and wheat was highly born
in my heights i have condemned all lowness
ze svých výšin odsuzuji vše nízké
všechno, co se plazí, tlí v zemi, a skřípe
nožkama šesti, chlupy, drápy, veškeré tvorstvo země odsoudil jsem k smrti
I have invited night butterfly to share my room
pozval jsem smrtihlavy do své komnaty
a povraždil jsem je do jednoho,
I have slaughtered them down to the last wing of despair
a teď jsem připraven kráčet rovně po zlatisté hlíně,
která mě zahalí do jemného prachu
která mě nikdy nepohltí
I am ready to walk the golden path now
the land will carry me like an iceberg
to the sunny south, smrt se mě nedotkne
neboť mezi sebe a ni, postavil jsem plamen naděje
strmější než K2,
na téhle výpravě mě nikdo nezastaví,
no god of darkness či tíže
vydal jsem se po ní, vzhůru
nese mě něžnou paží jako si bůh povolal své svaté
v mé zemi jsou všichni proroci a nekonečně proměnlivé moře
ukládá kosti těch, kteří se zastavili a mění je v korálové útesy
a mršiny červi v hlínu
not enough time to fill all the wormholes of my beloved land
not enough space to spell every word into its box before everything ends
i want to have loud procession of drunken women and wary men
marching down the streets of Tenochtitlan
you can have me either or
nothing between
na této hranici není místo pro váhavé
zaváhat znamená zemřít
I have declared war on past
vyhlásil jsem válku minulosti
a mé srdce bije! bije! bije!

Potkat sám sebe jednou, když to nečekáš

23. června 2017 v 20:03

Být hraničář a.k.a. borderline, znamená být jím na doživotí. Člověk se s tím naučí žít, asi jako bydlet v místnosti se smrtelně jedovatým hadem v rohu. Zařídíte se, ale nikdy nepocítíte skutečný komfort. Připomněl mi to jeden klučina, na kterého jsem narazil na FB. Je to jako bych četl o sobě.

"Představte si člověka, kterýho vychováváte odmalička tak, že ho zatlačujete do kouta (odmítání jako trest za všechno, co dělá nedokonale). Naučí se žít na svém čtvrt čtverečního metru, naučí se uhýbat, uskakovat ostatním, včas se stáhnout, naučí se jak aspň občas si ukousnout z koláče, když to situace trochu dovoluje (zkoušení hranic), protože jinak mu to není dopřáno. Naučí se v dospívání dokonce vypadat jako ostatní - sice se neubrání svým vnitřním extrémně silným pocitům, ale ví, že když tu hru na zdravého nebude hrát, tak je to konec. Odmítnutí - sociální smrt - smrt. Po takovém dlouhodobém útlaku se cítí pořád v napětí, pořád v krizi, občas šílená radost, že má konečně trochu životního prostoru, nebo že ho má konečně někdo rád - alespoň podle zdání. Často je partner někdo, ho dokáže zezačátku dobře povzbudit, aby si ten koláč-prostor neodpíral, ale silně napnutá guma pocitu, že nemá na nic právo, se zase smrskne a přirazí ho ke zdi. Je to boj. Mlátí s ním život sám ode zdi ke zdi. Jednou plný nadějí, že to zvládne, že má spoustu sil a optimismu, guma je ale silnější, nikdo nevydrží tenhle tah dlouho. Pořád je to boj s přesvědčením, že na to právo mám, ale každodenní nedokonalosti dokazují, že to nezvládnu, že na to nemám, že jsem špatný/á. A teď si představte, že takový člověk je s někým zdravým. Zvenku na tom není nic divného - občas se každý musíme stáhnout na čtvrt čtverečního metru.. jenže zdravý nepochopí, jaké to je takhle stát neustále, celý život. Na jednu stranu je to výhoda, protože jste obklopeni samými lidmi, kteří mají kolem vás spoustu prostoru, na druhou stranu nevýhoda, že to jsou často lidé, kteří jsou tím velkým prostorem přitahováni jako magnetem. Někteří toho prostoru vyžadují neobvykle mnoho a tak je hraničář pro ně vhodný objekt - poskytuje výhody člověka, který na sebe vždycky bere vinu za vše, a zároveň jim dělá levnou společnost."

Jo, takhle to přesně je. Takhle to se mnou je.

Dívka, která spala s rockovou hvězdou (úryvek)

30. května 2017 v 22:18
z toho nic dobrýho nekouká
řekl bys, kdybys ještě dokázal mluvit
z hloubi popraskaných plic a vyschlýho krku
s varlaty a mozkem z bláta
s očima, co maj vlčí mlhu
s jazykem a patrem spálenejma na uhel
buď mlč nebo zpívej, ale už nic mezi tím, říká.
Leží tu, ležérně přese mě přehozená
a nahá, jako bychom se milovali už včera
tetování až ke kotníkům, nohy má štíhlý a dlouhý
jako by to byla ještě dívka, a ne už dospělá žena
s čerstvě zajizveným zápěstím
dlouhými štíhlými prsty mě svléká
šupinu za šupinou

až se ráno probudí,
najde už jenom
kůži, z které mě svlékla.

Další články


Kam dál