5 důvodů, proč je to důležité: Wall Street vystavil Trumpovi známku: A nebyla to zrovna jednička

Pondělí v 23:29 |  Odloveno v síti
V úterý 4. prosince oznámily světové agentury informaci o poklesu důležitých indexů na amerických akciových trzích. Americká CNN hovořila o 2procentním poklesu. Světové a zámořské agentury si nebraly servítky a rovnou napsaly, že pokles činí minimálně 3 procenta, ne-li víc. A to už není jen "drobný výkyv". Obzvláště ne u (druhé) největší ekonomiky světa. Vážně druhé? K tomu se dostaneme v zápětí. (A to nemluvím o tom, že následujícího dne nervózní trhy upsaly další 2 procenta. pozn ex post)

Důvod první: Už nejsou největší

Američany mnozí považují za největší ekonomickou sílu na planetě. To ale už nějaký čas neplatí. V přepočtu na paritu kupní síly, tedy na to, co se za vydělané peníze dá skutečně koupit, předstihla Američany už před několika lety Čína. (Podle některých ekonomických hitparád, nestačily USA, alespoň před Brexitem, ani na ekonomiku EU)
Obchodní vztahy s Čínou a vzájemné napětí, které panuje mezi těmito globálními ekonomickými veleobry, utváří do značné míry celosvětové ekonomické klima. Trump se donedávna snažil o to, prezentovat svou éru jako období vlády pevné ruky, alespoň pokud jde o opuštění politiky jeho předchůdců, tedy o zanechání ekonomického appeasementu vůči Číně a dalším klíčovým obchodním partnerům.

Důvod druhý: Ústupnost se trestá

Jenže nic si nezastírejme. Příměří, které nedávno vyhlásili zástupci obou supervelmocí, nebylo vyvoláno ochotou země na východu Asie ustoupit zemi rozkládající se na severu amerického kontinentu. S největší pravděpodobností šlo o tlak amerických trhů, jimž Trump sliboval prosperitu. Ten rozhodl o opuštění linie obchodní války ve prospěch hospodářského rozvoje a stabilty, reprezentovené tímto dočasným klidem zbraní.
Trump si však neuvědomil jednu důležitou věc. Tím, že ustoupil tlaku Wall Street a navrátil se k politice appeasementu, sice vyhověl oné hysterické paní učitelce, která mu často vystavovala nepěkné známky, současně ji ale také znejistil. Minimálně tím, že nenápadně připustil neexistenci zázračné zbraně, která by mohla zvrátit průběh této předem prohrané války. Proč prohrané?

Důvod třetí: Nic neroste do nebe

Za posledních 8 let rostla americká ekonomika rychlostí zhruba 1,5% ročně. Není to nic světoborného, ale byl to po většinu času kontinuální růst. Většina investorů žije v pevném přesvědčení, že nic neroste do nebe, a že po letech růstu nutně musí následovat i recese.
A Trump udělal jednu zásadní chybu. Rozhodl se pro populismus. Ten mu sice vyhrál volby, ale prohraje mu dost možná ty následující (pokud tedy nedojde k vyhlášení válečného stavu). Trump totiž podvázal své vlastní ekonomice křídla, a není to jen proto, že odmítl přísun levné pracovní síly z Jihu, kterou ale jeho země nutně potřebuje, aby si mohla zachovat ekonomický růst.

Důvod čtvrtý: Kdo uteče, vyhraje?

To nejhorší, čeho se Trump dopustil, a co mu také akciové trhy daly pocítit, je fakt, že ucouvl. Ve chvíli, kdy "nejmocnější muž světa zařadí zpátečku", a nečiní tak s jasným úmyslem učitele, který uznává, že další trestání nehodných žáčků již není nutné, je vše nachystáno pro novou recesi.
Takový učitel přestane být výbojným učitelem Hnízdem, který nachází, nebo vytváří nové horizonty. Namísto toho se stane nevypočitatelným žáčkem, kterého si naprosto nelítostné a ultrakonzervativní ekonomické zákony dají k snědku.

Důvod pátý: Nikdo není v bezpečí

Protože každý rozumný investor chápe, že není důležité vědět, kdy přesně se loď americké ekonomiky začně zas potápět. Je ale důležité prodat akcie námořní společnosti dříve, než k tomu dojde. To je železný zákon ekonomického přežití. Trump spáchal hřích. To, zda byl smrtelný, ukáže až čas. A pokud byl, v tom případě vyústí v celosvětovou recesi.
Takový propad zasáhne nutně i Českou republiku, tolik závislou na exportu a na světovém růstu. Kombinace dlouhodobých závazků, předražených nemovitosti a nevyhnutelnný růst nezaměstnanosti vytrestá předlužené střední vrstvy,pokud budou neustále tančit na lodi, na které se právě ozval varovný zvonec. Je čas myslet na zadní vrátka. Něco takového jim nejspíš právě vzkázal Wall Street.
 

Jablečnice/jabkovica

7. prosince 2018 v 0:44 |  Včerejší zprávy
Všechno to rouhání, k čemu? Rozevlátá roucha
jabloní v sadech, zavřít to do mučírny a čekat
až je konečně napadne vyslovit pravdu a tak
se osvobodit. Trvá to dlouho, jsou to tvrdohlavá
jabka, v mé domovině, a zpola skrytá v jílovité zemi
trvá to tisíc let a my se naučili čekat
jen díky tomu, slibují nám sladkou odměnu
na konci tohoto lidského věku, do té doby,
budeme čekat naloženi, v bečce, na stvoření
toho světa. Všechno to kvašení v lebce,
plné nahnilých myšlenek na soulož či na smrt
a dvě tři kapičky ducha, velká destilace,
která možná přijde a možná ne, všechno tam na ni čeká
potmě, dobře nahuštěné a doslazené medem
všechno to tam bublá, zraje a kvasí,
je však důležité nenechat se unést
nakonec zbudou tak dvě až tři kapky
z každého plodu.

Louže ve tvaru rozkročeného muže

23. října 2017 v 1:52
Zatímco jsi umírala,
já chodil po venku a kouřil,
v paměti už navždy vpálenej tvůj obraz.

Odpusť, že jsem ti nerozuměl
jako dítě jsem pil vodu z kalužiny
nechápal jsem, že máš žízeň.


Všude je příliš, příliš mnoho močoviny.

22. 10. 2017
 


Zapis o nejistote

4. října 2017 v 16:45
Slova, ktera utikaji z pod rousky chirurga | mozna si brouka | prst na ledvine | simultanne ve mne neco toka | nenavist ve vterine | pretavena v cosi, | co beze me nedava smysl | jeste si muzem hrat | neboj | a jeste budem | hlad casu po nasich zivotech jeste nedozral | orech polyka kvetinac | a je mu, jako by ho ovladal | je uzavreny | celistvy | uvnitr je vsak jadro | a to je horke| jako, kdyz ho kovar drzi | prsty na kovadline

big sur

25. září 2017 v 1:16
zastavil jsem se na okraji světa
mý srdce poskočilo leknutím
abych nespad přes okraj útesu
pode mnou moře, vlny bily o útes
bylo mi 17 nebo 70, to už je teď jedno
mý srdce mě vidělo padat už tolikrát
a stejně se pokaždý zastaví a poskočí
okamžik před tím, který stačí
k zastavení na okraji světa
taky tam roste vysoká tráva
vítr ji kartáčuje hřebenem ze železa
a moje srdce diktuje slzám, kam padat
pokaždý mi diktuje, kam padat

odsud je do nebe nejblíž z celýho světa.

Padající čas

25. září 2017 v 1:03
vidět světlo, jak padá
kutálí se po střechách
padá do okapů
s chvostem tmy
vodopád světla
závoj
déšť světla
když mizí v korunách stromů
jako klíč v zámku
jen tam tak stát a dívat se
věřit
být svědek
padajícího světla.

Konec

16. září 2017 v 10:35
Zabít umírající včelu
vzít na sebe ten hřích
s rizikem že se v příštím životě
narodíme jako umírající včela

A pak to tělo utopit v kalné Vltavě
dřív, než se stačí znovu narodit
v naší podobě
a bodnout.

...ti říkám (a myslím to dobře)

12. července 2017 v 2:30
jednoho dne budeš stát sám na nádraží
koukat jak ti ujíždí vlak a modlit se ke hvězdám

aby se smilovaly nad omlácenou střechou
nad břízolitovou omítkou a nad tebou

jestli s tím nic neuděláš, zůstaneš sám nejen v tomhle životě
ale ve všech příštích, včetně toho, do něhož se narodíš zítra

koukáš na červená koncová světla vzdalující se lokálky
a víš, že všechny noční rychlíky pojedou opačným směrem

zapálit si nesmíš, na peróně, ve vagoně, na hajzlu
je to tentýž hajzl, na kterým tě kdysi osahával jeden efebofil

a vidíš, dneska jsi starší než on a eféby jsi odepsal z faktury nebe
jako položku zbytnou, jestli se nesebereš

polezeš domů pěšky, po krajnici temné okresky
a pokaždý uskočíš, před kamionem, před taxíkem i sám před sebou

na té cestě si budeš zpívat z plných plic, plných třináct kilometrů
domů dorazíš nad ránem, budou tě bolet nohy, budeš ospalý

a bude ti jedno, že tam dávno bydlí jiná partaj
zazvoníš a budeš čekat,
jestli se otevřou dveře,
jestli tě někdo pozná
v tomhle životě
nebo v příštím

Dvojí vidění

8. července 2017 v 1:50
Moje hlava je jako rozpálené náměstí svatého Marka
ona je jako starý ovocný sad plný vysoké trávy a stínů

moje hlava je jako nádraží plné projíždějících vlaků
její hlava jsou boží muka v úvozu

moje hlava je jako dálnice, parkoviště u hypermarketu,
její hlava je jako pěšina skrz les a do kopce a brod přes řeku

moje hlava je jako ohňostroj schovaný do kornoutu kaštanů
její hlava je plamen svíce mířící vždycky vzhůru

šel jsem za ní na návštěvu a přinesl jsem ji nabitou devítku
na oplátku mi dala cibulák po babičce a pytlík bylin

přinesl jsem jí láhev skvostného chilského vína
vrátila mi list jitrocele, který vytrhla z vlastnoručně vyrobeného herbáře

řekl jsem jí miluji tě,
odpovědělo mi vrzání stropních trámů nad hlavou

mlčel jsem a v hlavě mi vybuchovaly světlice
přinesla mi studenou vodu ze studny a rezavý nůž

zemřel jsem a narodil jsem se
a po celou dobu mě sledovaly její oči

vzal jsem její ruce do svých a políbil je
když jsem zvedl rty, v dlaních se jí leskla zlatá mince

už nikdy nepůjdu na návštěvu do toho domu
protože z něj nikdy neodejdeš, řekla mi

na tomhle místě bych se svedl jen nadosmrti nenávidět
a v čem se to liší od toho, kým jsi dnes?

být sám není těžké, to rozbít se o druhého je umění
konečně mlčela,

u stropu schnula kytice slaměnek, kterou jsem přinesl
toho dne, kdy mi řekla, že na mě bude čekat

ty trámy tě usvědčují, řekl jsem na zápraží
dívala se za mnou a já blbec se ani neohlédl.

Atlantův song

3. července 2017 v 13:22

poslal jsem do háje svoje srdce,
měkké jak přezrálý pomeranč a plné sladké šťávy
na hradbu zubů za plotem jsem zařval: NEŘVI!
a proměnil ji v kouli chlupů

někdo by mi měl říct, jak dýchat v tomhle vzduchu,
ve kterém mám místo hlavy slunce nebo žárovku


je to zóna smrti? nebo zárodečná polévka?
nic
hora mlčí, vítr ji okusuje a já v tom větru s ní
mlčím a vítr-

chtěl bych se ohnout, sednout si, trochu si odpočinout
ale to nelze
zřítila by se obloha.
zřítilo by se mi nebe.

Další články


Kam dál